Jak udělat z České Republiky vědeckou velmoc

(Revue České lékařské akademie 2/2005)

Poslední měsíce se stala věda předmětem hojných diskuzí. Tyto diskuze jednoznačně ukázaly, že existují problémy s jejím financováním, ale to je, bráno ze široka, všechno. Je však dobré, že vážná diskuse o problémech ve vědě začala. Není jich málo. Nemyslím, že by to bylo vinou vědců. Zde si dovolím pouze konstatovat, že přes veškeré deklarace o důležitosti vědy na straně jedné a vůli přidat "na vědu" na straně druhé, chybí vědomí zásad podle kterých by to mělo být. Předesílám, že níže uvedené úvahy o ideálním cílovém stavu se týkají institucí zaměřených převážně do základního a cíleného výzkumu v oblasti přírodních věd. Celá problematika je natolik závažná, že by vyžadovala řadu dalších komentářů.

Silná robustní věda, budící spontánní respekt svou efektivností v řešení závažných problémů. Hustá síť vědeckých institucí (univerzitních i neuniverzitních), soustřeďující pozornost jak vědecké komunity, tak celé společnosti. Jejich věhlas i aktivita přesahují hranice státu, případně kontinentu. Jsou všeobecně uznávanými nositeli rozvoje v daném oboru a vyhledávaným školícím centrem pro doktorandy, postdoktorandské pobyty i pro renomované zahraniční vědce. Přitahují pozornost firem a mají bohaté komerční výstupy. Vše probíhá v prostředí vyznávajícím princip kvality a kompetice.

Na otázku není snadné odpovědět. Celkově lze říci, že naše věda není ani dobrá ani špatná. Rozhodně není silná. Její postavení v některých parametrech je asi někde blízko světového průměru, což vzhledem k vědecky vyspělým státům je velmi málo. Problém je v tom, že je u nás jen pár skutečně vynikajících vědců (pár = řádově desítky). Na to jaké množství by tu mělo být je to žalostně málo. Tito vědci a jejich instituce pracují v byrokraticky dominantním prostředí, evaluačně nedokonalém a v atmosféře zájmu-nezájmu o další rozvoj vědy a s přetrvávajícími návyky z druhé poloviny minulého století. Z takového prostředí se dobře odchází a obtížně se do něj navrací, bohužel zejména těm nejlepším.

Všechny principy, které jsou k tomu nutné, jsou známé:

1. především, jako ve všech oblastech lidské činnosti, je to vůle ideálního stavu dosáhnout (conditio sine qua non). Tady je nezbytná kombinace motivovaných vědců a osvícených politiků
2. vytvoření efektivních (a objektivních) kriterií pro evaluaci kvality vědeckého výkonu. To umožní posoudit aktuální i potenciální ohniska vědy
3. preferenčně významně financovat ty nejlepší. Preferenční financování je nezbytné i z hlediska psychologického
4. zcela zásadní je dodržovat pravidla hry a držet se této politiky řadu let, tj. vytvořit v tomto smyslu tradici. Kdo není prokazatelně dobrý, nemůže do hry. To neznamená, že by zanikl. Dostane šanci se zlepšit. Pokud ji nevyužije, bude nucen dělat něco, co umí lépe.

Evaluací se zabývá řada institucí ve světě a představa, že vynalezneme nějaká česká kriteria, je čirou iluzí. Relevantní evaluace je nesmírně náročný, komplexní a zodpovědný proces. Musí probíhat v mezinárodním komparativním prostředí, nejlépe předními zahraničními zkušenými vědeckými pracovníky. Evaluace má zhodnotit schopnost hodnocené instituce (jednotky) koncipovat a řešit závažné problémy v daném oboru. Ideální evaluace musí být individuální. Současné evaluace (počty publikací, IF) jsou spíše screeningové. V dobré evaluaci bych viděl kvantitu na druhém místě. Dobrá evaluace bude mít dalekosáhlý význam, umožní nejracionálnější využití financí na vědu a výzkum. Zároveň může být mocným motivujícím faktorem. Měla by se řídit i heslem - nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší. Dokonalá evaluace, aby měla smysl, musí probíhat v prostředí dokonalé jednotné koncepce podpory vědy (viz též níže) a tak, aby se daly hodnocené instituce navzájem srovnávat.

Troufám si říci, že žádná dosud provedená evaluace zmíněné požadavky nesplnila, i když evaluace ústavů AVČR byla svou kvalitou nejpřijatelnější. Současná absence relevantního procesu hodnocení je kombinací toho, že nevíme co vlastně dobrý vědecký výkon znamená s nechutí opustit "staré sladké časy nicotných závěrečných zpráv a dobrých kontaktů". Rada vlády teprve nedávno přijala evaluaci vědeckého výkonu do své agendy, ale byl jsem svědkem toho, že příslušná odborná komise, která se myslím chovala nejaktivněji musela toto hledisko prosazovat s velkou vehemencí, protože prvotní požadavek "shora" byl pouze na financování prioritních směrů.

V případě čistě výzkumných institucí myslím, že není problém v určení, jaké by měly ve své hlavní pracovní náplni být. V případě vysokých škol (VŠ) je situace zdánlivě komplikovanější vzhledem k tomu, že mají zodpovědnost i za výuku a v řadě případů ještě navíc i za odbornou činnost (lékařské fakulty). VŠ by měla být ale v každém případě jedním z výzkumných center státu. Měla by mít rozvinutý výzkum díky rozsáhlému zázemí výzkumných laboratoří a silné mezinárodní konexe, efektivní a náročné doktorské studium (PhD program), moderní (trvale upravovaný) výukový sylabus. Uvedená kriteria odpovídají kategorii výzkumných univerzit. Bohužel, u nás tato instituce ani úředně neexistuje.

O vědeckém profilu instituce informuje v prvním přiblížení charakter doktorských disertačních prací (výsledný titul PhD), a v případě VŠ charakter doktorandského studia, kriteria habilitačních a jmenovacích řízení (udělování titulů docent a profesor). Celý proces by získal na váze medializací výzkumných výsledků instituce, včetně mezinárodního publikačního profilu docentů a profesorů (to poslední třeba anonymně). Vzpomeňme vývoje, který vedl západoněmecké univerzity k dosažení dobrého postavení v mezinárodním srovnání. Provokativní slogan německého studentského hnutí z konce 60tých let "Pod taláry tisíciletá plíseň" skončil po vášnivé diskuzi kritikou tehdejšího stavu a zásadní změnou německých univerzit. Jsme schopni takovéto sondy?

Dobré a perspektivní instituce mají být přednostně a velkoryse dotovány. To jim umožní realizovat jejich představy ve všech úrovních (viz níže). Dominantou dnešní vědní politiky je však dávat peníze na to, aby dobré skupiny mohly pracovat. Málo se dbá, aby se dobří mohli dále rozvíjet. A právě na takovéto podpoře závisí rozvoj vědy momentálně nejvíce. My nejsme stále ještě vědecky rozvinutá země. Zameškali jsme desítky let, po kterých se světová věda rozvíjela bouřlivě a poslední léta byla u nás využita málo. To vyžaduje nárůst institucionálního financování takových perspektivních institucí a liberální mzdovou politiku.

Závislostí na evaluaci a tím na kvalitě výkonu nastoupí při zmíněných pravidlech do hry nesmírně důležitý faktor - nutnost vynikajících vědeckých pracovníků (osobností). Přes všechnu sílu moderních technologií je intelektuální výkon stále rozhodující silou vědy. Vynikající lidi s invencí lze získat v současnosti především v zahraničí. Etnická a všeobecně rozmanitá skladba výzkumných týmů je sama o sobě prokázanou pozitivní silou kompetitivní vědy. Investice do mobility povedou k nárůstu prvotřídních vědeckých pracovníků v každé kvalitní instituci a k dosažení "kritické masy". To je nezbytný prvý "aktivační" krok k shora zmíněnému cílovému stavu. Nebudou již izolovaní vědci. Podstatné je to, že vytvořením takového prostředí se spontánně aktivuje motivace a kreativita. Vědečtí pracovníci získají patřičné sebevědomí. Expanze kvality bude mít zákonitě za následek i rozšíření počtu vědeckých institucí. Je zcela přirozené, že takového skupiny/instituce nabývají automaticky schopnost získávat finance z celé řady dalších zdrojů a stávají se tak stále více nezávislými na státní dotaci.

Vysoké školy. Efektivní evaluací se automaticky zvýší nároky např. na vědeckou přípravu (doktorské studium) a na akademické postupy. Pro docenturu a profesuru se konečně začnou vyžadovat jiné parametry než pouhé počty publikací všeho možného typu. Přestanou se udělovat výjimky, neboť o průměrného akademického pracovníka v tomto ranku nebude zájem. VŠ (a nejen ony) se tak stanou závislé na vysoké kvalitě výzkumu. To se promítne i do kvality výuky a odborné činnosti. Nemohu si odpustit malou poznámku. Současná politika financování VŠ je pozoruhodně kontraproduktivní. Je založena převážně na kvantitativních parametrech, platí zde v podstatě kapitační platba. Chce-li škola větší rozpočet na svůj institucionální kvalitativní rozvoj, musí především přijmout více studentů, což znamená větší pedagogickou zátěž a úbytek výzkumné kapacity. Je to klasický příklad bludného kruhu. Nešlo by evaluací získat relevantní informace a podle kvality instituce násobit finanční příspěvek na studenta? Snadno by tak byly institucionálně podporované perspektivní školy a nemusely by tak stát v jedné řadě se školami průměrnými. Myslím, že je to přirozený požadavek, v podstatě snadno uskutečnitelný budou-li příslušné dotace udělovány podle kriteria kvality.

Komerční využití vědy. Pokud nebude věda dovedena vývojem na vysokou úroveň, je zbytečné předpokládat signifikantní výsledky. Silné vědecké instituce zájem firem přitahují spontánně a svoje výsledky dokáží komercializovat v příznivé infrastruktuře. Je tedy sporné, zda se mají vynakládat prostředky na propojení průměrných a podprůměrných vědeckých institucí s průmyslem. Myslím, že takový přístup by bylo možné přirovnat k plýtvání financemi na vysílání jazykově nedokonale vybavených pracovníků na zahraniční mise s požadavkem hájit zájmy státu v kompetitivním prostředí.

Genialita a invence pracovních týmů nesmí být omezována přebujelou administrativou a drákulovskými opatřeními byrokracie, která má tendenci mít vědce spíše za náplň své práce než za intelektuální výkonnou sílu zajišťující rozvoj země. Koordinaci v procesu podpory vědy by měli provádět vědci sami a měla by jim k tomu sloužit instituce, vytvořená a řízená jejich reprezentanty s celoživostí zkušeností ve vědecké práci. Bez podpory od osvícené politické reprezentace bude jejich činnost ale málo efektivní. Moudrá vláda, která si uvědomuje význam vědy, se bude snažit, aby se dala uzákonit administrativa v té nejjednodušší a nejefektivnější formě. Liberální přístup se dá ohlídat výstupní evaluací. Podstatně efektivnější a byrokraticky méně zatěžující je však hodnotná evaluace vstupní - bez předchozí kvality by mělo být financování.

Především je to neschopnost a nevůle (fatální kombinace) si uvědomit, že po r. 1989 nastala éra profesionalismu, která vyžaduje obrovské úsilí v přeměně myšlení. Je to něco analogického biologické metamorfóze, ale s tím, že tento proces není spontánní, ale je nastartován a hnán silou lidského rozhodnutí a vůle na všech úrovních. V tom je rovněž skryt závažný problém současné vědy - lidé chtějí peníze na vědu (zejména na školách), aby ji mohli dělat, ale jejich motivace je v řadě případů nulová, nedostatečná nebo nesprávná. Jejich argument je, že bez peněz to nejde. Skutečnost je ale taková, že motivaci k vědě nemohou peníze nikdy vyvolat - mohou ji pouze pomoci realizovat. Vtipný evergreen vývojové biologie: co bylo dříve - vejce nebo slepice lze zde jednoznačně vyřešit : nejdřív motivace a slibný výkon - pak peníze. Dobrá evaluace a efektivně seřízená koncepce vědy by měla veškeré problémy minimalizovat nebo zcela vyřešit. Ne bleskově, ale postupně. V tom je skrytá i neveselá skutečnost, že prvá generace (možná nejen prvá) se nedožije význačného progresu a de facto se obětuje ve prospěch svých následníků.

Situaci zhoršuje absence charismatických osobností, které by nás v prvých dnech nové politické éry oslovily oním proslulým "nemohu vám na této náročné cestě slíbit nic než krev, slzy, dřinu a pot". Myslím, že většina z těch, kteří po tzv. revoluci vyplouvali do horních řídících sfér, nebyli ničeho takového schopni. S tím úzce souvisí neschopnost a nevůle zodpovědných lidí na všech úrovních vytvořit stimulační prostředí. Příliš dlouhá doba uplynula od kritického roku 1990. Dlouhodobá absence dobré evaluace, bez které se plýtvají cenné finance ve prospěch rutinérů a vychytralých na úkor chytrých a schopných, nepředstavuje nic jiného než spolehlivý a finančně náročný holocaust kvality. Nedávný rozbor sekretáře Rady vlády na půdě České lékařské akademie ukázal smutnou bilanci současné vědní politiky bez evaluace.

Je to ale i fylogeneze psychologie standardního Čecha, která se vyvíjela v prostředí prostém význačných osobností, v jakémsi maloměstsky národním prostředí a ve frustraci z vědomí obtížnosti prosazování změn, umocněné tragickým obdobím od konce II. světové války do roku 1989. Problém je jinak zcela jasný. Věda u nás (jako všude jinde) je vynikající investice. Musí se vyplatit, bude-li se do ní masivně investovat podle principu podpory kvality.