Skotsko 97

Není to můj nápad popsat naše 700 kilometrové cykloputování Skotskem. Byla jsem tím pověřena. Dovolila bych si představit účinkující. Michal, Radka = šéfové výpravy, Vráťa = můj brácha, Jitka = bráchova kamarádka, Dan = nezničitelný urychlovač našeho družstva, nepřítel přestávek, oblíbený objekt muchniček, já = Klára = troufalá zpravodajka, Britofilka a Guinnessofilka.

Cesta: Praha - Fort William

V pátek 27. června 1997 odpoledne jsme s tříhodinovým zpožděním a vlekem plným kol vyjeli z Prahy. Se zastávkami v Bruselu /Čůrajíci panáček, Čůrající panenka - kdo hledá najde/ a ve Stradfordu trvala naše cesta do Fort Williamu - našeho výchozího místa 2,5 dne. Hned první bod programu byl dost náročný - dobytí nejvyšší hory Velké Británie. cesta na Ben Nevis

4406 stop se možná nezdá žádná výška, ale vzhledem k tomu, že start je v úrovni 0 m. n. m., musí se zdolat celých 1363 m. V průvodcích se uvádí asi 4-5 hodin nahoru a 3-4 hodiny dolů, takový čas odpovídá rekreačnímu tempu. Možná nás hnala mlha a déšť, které nás doprovázely poslední třetinu cesty, nahoru jsme se vyšplhali za 3,5 hodiny, v pláštěnkách jsme zapózovali vrcholovému fotografovi a po kratší přestávce v plechové boudě jsme se vydali na cestu dolů. Počasí se zhoršilo a pršelo až do poloviny sestupu. Knižní průvodci doporučují zažít svítání na Ben Nevisu, podle sdělení domorodců je to však dost řídký jev. Od října do března se prý Ben Nevis mění v ledovou horu, zdolatelnou jen s horolezeckým nářadím, v druhé půlce roku je prý vrchol většinou v mlze, takže ze svítání ani z rozhledu nic není. Přesto se Vráťa pokusil přenocovat na „topu", aby viděl východ slunce. Protože byl i po třech hodinách zahřívání ve spacáku, který si vytáhl s sebou, stále mokrý a promrzlý, vrátil se kolem desáté večer taky do kempu.

1. den: Fort William - Laggan

V úterý dopoledne jsme nabalili na kola jídlo a oblečení potřebné pro přežití dalších pěti dní a stejně jako ostatní opustili náš autobus. Vytvořili jsme skupinku 4 kol a vydali se směrem ostrov Skye. Samozřejmě, že už od prvních kilometrů pršelo, i když ne stále. Oblékání a svlékání pláštěnky jsme brzy zvládali rychle. pohled na vserostouci rododendrony

S mokrou pláštěnkou přichází Čechům známý problém, „kam s ní", aby snad uschla a dala se sbalit. Velmi nezvyklá pro některé členy našeho družstva byla jízda vlevo a odbočování doprava. Několik křižovatek Dan prostě střihl protisměrem, naštěstí se Skotští řidiči, zřejmě na turisty zvyklí, jen usmívali. Když si Dan ujasnil jízdní pruhy, píchnul - horské kolo na kvalitní okresní silnici, o co? Než kluci vyměnili duši, objevily nás muchničky - bodavé mušky. Rozhodly se nás sežrat. Na takový útok jsme nebyli připraveni, repelenty jsem měla zabudované někde na dně cyklistických tašek. Všechno jsem vybalila na silnici a po čtvrt hodině je přece jen našla. Muchničky dokonale využily situaci a Danův obličej se změnil v jeden červený puchýř, my ostatní jsme pro ně byli o něco méně lákavým terčem. Od té doby byly repelenty stále po ruce, a to i ve stanu, neboť muchničky hladce překonávají stanovou moskytiéru, je asi dělaná na mouchy a komáry. Repelentovali jsme se i na noc. Po okresní silnici kolem river Lochy, která je součástí Kaledonského kanálu /propojení Loch Linnhe, Loch Lochy a Loch Ness s mořem na obou stranách/, jsme dojeli na cyklistickou stezku a po ní až do Lagganu, kde jsme si vyhlídli zahrádku u momentálně prázdného domu a postavili si tam stany. Využili jsme placené služby nedalekého kempu, osprchovali se a do sušičky naházeli i boty - částečně uschly.

2. den: Laggan - Kinlochourn Forest

Druhý den ráno nás načapal zahradník souseda, ale slíbil „I°ll keep my mouth." Kupodivu zrovna nepršelo, kolem jedenácté jsme vyrazili na cestu. V Munerigie jsme doplnili zásoby chleba a sladkostí a již za deště pokračovali v cestě. Z hlavní silnice jsme odbočili na šířkou horší okresní, kvalitou - lepší než jakákoliv naše - 30 km dlouhou slepou cestu. Silnice byla velmi málo frekventovaná, vedla kolem několika krásných jezer /Loch Garry, river Garry, Loch Quoich/ až do vesnice Kinloch Hourn. nebyla to rovina

Tam měl být podle mapy konec civilizace, abychom se odtamtud dostali do další vesnice, měli jsme v plánu použít footpath zakreslenou na podrobnější mapě. Po footpath jsme i s koly měli překonat 15ti kilometrovou silniční mezeru. Nabrali jsme pitnou vodu a při té příležitosti se zeptali domácích na sjízdnost této stezky. Řekli, že chvíli budeme tlačit, místy že lze jet na kolech, že najdeme stavení vhodné k přenocování /bothy/, a že cesta vede více méně pod elektrickými sloupy. V sedm večer jsme se vydali na pochod. Hned na začátku jsme potkali holandskou rodinu, která byla vysokohorsky vybavená a snažila se nám náš plán rozmluvit. Slíbili jsme, že půjdeme jen kousek a zvážíme, co dál. Rozhodli jsme se jít i přestože od začátku jsme Jitka a já nebyly schopny tlačit do toho prudkého kamenitého kopce ani svoje kola. Posunovaly jsme jedno kolo společně a kluci se střídavě vraceli pro to čtvrté. Dostali jsme kola na první kopec a odtamtud viděli dlouhé údolí, nedalo se jet ani z kopce, snad Dan na horském kole občas něco popojel. Na cestě byla taky řeka - říčka, pochopitelně bez mostu, kluci přenášeli. V půl desáté jsme se začali rozhlížet po pokud možno suchém a rovném místě pro postavení stanů.. Naštěstí je ve Skotsku v létě vidět téměř do půlnoci. V dálce jsme viděli jakési stavení. My bystrozračejší jsme myslely, že to bude salaš nebo nějaký domek, snad avizované bothy. Vyslali jsme Dana na kole bez nákladu, aby zjistil, co to vlastně je. My tři jsme se k němu pomalu, protože i s jeho taškami, přibližovali. Zjistil, že jde o dva polorozbořené domky a hlavně, že jsou bez střechy. Postavili jsme si stany u řeky.

3.den: Kinlochourn Forest - Breakish

Ve čtvrtek jsme došli na konec údolí a vytáhli kola do dalšího kopce, výhled z něj byl nadějný = rovina-nerovina, bohužel se po ní zase nedalo jet, cesta byla příliš kamenitá, dalsi udoli

a tak jsme opět tlačili. Jitce i mně už chyběly síly z předchozího dne, kluci museli s kolama pomáhat ještě víc než den předtím. I oni už byli unaveni, Vráťa přestal nosit kolo na rameni a taky už „jen" tlačil. Pitná voda dávno došla, důvěřovali jsme té říční, což po nedávné státnici z hygieny nebylo úplně jednoduché. Na konci rovinatého úseku byl opět kopec, vzájemně jsme se motivovali - „Už jen čtyři sloupy." Od „čtvrtého" sloupu jsme viděli další údolí, na jehož konci jsme již očekávali polní cestu, která měla navazovat na skutečnou silnici. Naštěstí to tak bylo, protože mnoho sil, hlavně psychických, už nám nezbývalo. Kolem 5. hodiny odpoledne jsme konečně byli zase na sjízdné cestě. U prvních domů jsme chtěli říční vodu z flašek vyměnit za pitnou, ale domácí nás ubezpečili, že oni taky běžně pijí vodu z řeky. Poopravovali jsme kola a rozdělili se na dvojice. Jitka s Vráťou hodlali ráno pokračovat východním směrem, Dan a já jsme spěchali, abychom stihli poslední trajekt na ostrov Skye Trajekt nás každého za libru převezl z Glenelgu do Kylerhei . Z pobřeží ostrova jsme vyšlapali, já už spíše jen vytlačila, 2-3 kilometrové stoupání, pak si užili sjezd a našli kemp /Breakish/ drahý dvě libry, za ně nám majitelka poskytla akorát místo pro stan, záchod a umyvadla se studenou vodou. Za to jsme jim pobryndali lavičku krupicovou kaší, pochopitelně instantní.

4.den: Breakish - Achnasheen

V pátek jsme se vydali po pobřeží směrem k mostu spojujícím Skye se Skotskem. udoli reky

Byl otevřen v roce 1995, očekávali jsme nějakou super stavbu , je to „ normální" silniční most asi 300 m dlouhý. Přejezd mostu se platí, ale zvládli jsme to po „ free of charge" chodníku. Z Kyle of Lochalsh jsme pokračovali v dešti podél pobřeží na sever. Po přestávce v hospodě ve Strathcarron /posilující Guinnesse a whisky/ jsme jeli nádherným údolím řeky Carron. Celou cestu jsme ze silnice viděli železniční trať a záviděli těm, kteří si v dešti cestují po Glen Carron vlakem. Jezdí asi třikrát denně, určitě skvělý. Okolo šesté jsme dorazili do Achnasheenu, na nádraží jsme posvačili a na záchodkách si vysušili promočené svršky. Rozhodli jsme se pro další pivo v blízkém hotelu, kde nám číšník a recepční v jedné osobě po té, co jsme mu sdělili, že kromě piva v hotelu zřejmě i povečeříme, dovolil postavit si stan v hotelovém parku a používat vybavení hotelu /teplá voda!/. Mimochodem pan recepční byl nápadně podobný holohlavé postavě ze seriálu Adam´s family. Dál jsme seděli u piva vybírali, co si dáme. Od vedlejšího stolu se ozvalo „Odkud jste?", další část večeře jsme strávili s Čechy žijícími od roku 68 v Hamburku.

5.den: Achnasheen - Drumnadrochit

V sobotu byl naším cílem Drumnadrochit, kde jsme se měli v neděli ráno setkat s naším autobusem, hlavně se zásobami. Většinu cesty jsme jeli po „červené silnici" = jeden z hlavních tahů od Loch Ness na západ. Hlavně Dana rozčilovalo množství aut, a tak pro zpestření trasy vybral odbočku v Coutinu. Pro orientační jízdu skotskými pastvinami jsme nebyli dostatečně vybaveni, kus cesty jsme tlačili kola půlmetru vysokou trávou, mezi spoustou ovčích hoven, občas taky přenášeli kola. Energii vyplácanou v loukách jsem postrádala před cílem, ten den jsme totiž ujeli přes 90 km. Drumnadrochit je v horní třetině Loch Nessu, je tam velké exhibiční centrum a spoustu příšerných příšer z jakéhokoliv materiálu a jakékoliv velikosti. Na parkovišti jsme potkali další naše cyklistické družstvo, společně jsme se tam utábořili.

6.den: Boat of Garten

V neděli v jedenáct dorazil autobus s dalšími družstvy. Během několika hodin /!/ jsme na vlek přivázali kola a nechali se autobusem dopravit do kempu v Boat of Garten. Jenom Jitka s Vráťou přepakovali věci u Loch Nessu a odtamtud se vydali do Forest Augustu. Někteří absolvovali první týden pěšky v horách, těšili se tedy na kola a proto vyjížděli na další 4 dny ještě v neděli odpoledne. Další skupinky zase kola měnily za trekové boty a odešli do Grampian Mountains. My jsme využili výhod kempu, udělali si „pořádné" rizoto a do destilérek jsme se chystali až v pondělí. V době večeře nás navštívila rodina z Hamburku, v Achnasheenu jsme se domluvili, že my z neděle na pondělí budeme v Boat a oni nedaleko v Aviemore. Docela nás překvapilo, že se přišli zeptat, jak jsme dorazili.

7.den: Boat of Garten - Kingston

V pondělí jsme měli v plánu jízdu kolem řeky Spey, návštěvu destilérek priprava vecere

lemujících cestu a možná až pobřeží Severního moře. Po cestě jsme se míjeli s dalším družstvem kopírujícím Spey, všichni společně jsme navštívili destilérku v Cardhu, kterou najdete mezi Horním Knockandem a Archiestownem. Cardhu je známá Johnnie Walkerem, Red a ostatními Labely.Výklad byl skvělý; vzájemně jsme si trochu pomáhali s angličtinou, slečna průvodkyně vysvětlila z čeho a jak se whiska vyrábí, že nejmladší výrobek, který lze za whisku označit musí být alespoň 3 roky starý; ochutnávka ještě lepší! K večeru jsme skutečně dosáhli pobřeží. Povečeřeli jsme - na ohni připravená kaše s opečenou klobásou a přitom pozorovali delfíny, kteří skákali kolem lodí. Stan jsme později postavili na nádherném anglickém trávníku u parkoviště.

8.den: Kingston - Nairn

Úterý bylo ve znamení polabské roviny a frekventovaných silnic. Podél pobřeží jsme směřovali k Inverness . Poprvé bylo úplně modré nebe, téměř bez mráčku, až nás to nalákalo ke koupání v moři. V Lossiemouth jsme objevili písečnou pláž, namočili se v ledové vodě a usnuli na sluníčku. Dan se vzbudil akorát včas před přicházejícím přílivem. Na písečnou pláž si příště nevezmeme kola, písek byl v přehazovačce, řetězu, šlapkách , všude. Nad námi celou dobu kroužila a burácela letadla RAF startující z nedalekého letiště. Ten den jsme spali v nejdražším kempu našeho pobytu ve Skotsku, 8.50 liber per tent, asi 15km od Nairnu, byl opravdu luxusní, báječný anglický trávník, ale přecpaný přívěsy, měl málo záchodů, umyvadel a sprch pro celý kemp. Taky jsem tam v koupelně potkala dva šváby.

9.den: Nairn - Torness

Ve středu jsme jeli do Inverness hledat přístup na Internet, což se podařilo /Grant Street, hned za mostem přes Ness/, není to přímo internetová kavárna, ale nějaká menší firma, kde každého za 5 liber na hodinu nechají zabrouzdat. Loch Mhor

Trochu jsme si prohlédli město, „historický" hrad z 19. století. Z Inverness jsme se vydali na jih kolem Kaledonského kanálu, v hospodě v Dorres jsme doplnili vypařené tekutiny, byly asi 2 hodiny odpoledne a šílený vedro. Lehce přiopití po 2 pivech - s těžkýma nohama jsme pokračovali podél Loch Ness, před Whitebridge jsme odbočili na jinou okresku - k Loch Mhor. Ve vesničce Errogie jsme se zásobili vodou a začali vyhlížet místo pro stan. Najednou se se mnou dala do hovoru kolem jedoucí skotská cyklistka, to se jí to šlapalo, když byla bez zátěže. Nabídla nám přenocování v bývalém hostelu, nyní už jen příbytku pro známé. Prý nás už viděla odpoledne v hospodě. Nocležna sice nabyla přímo na naší trase, ale 2-3 km zajížďky za to stály. Domeček místního umělce /obrazy:Loch Ness v létě, v zimě, v noci, zleva, zprava, atd./,nedaleko menší farma a hostel = 1 místnost se dvěmi palandami, studená voda, suchý záchod , útulno a jednodušší než stavět stan. Hostitelka byla průvodkyně hovořící několika jazyky, s námi spisovně anglicky, probrali jsme všechno možné = náročná lekce angličtiny. V noci nám bylo vedro, ráno nás vzbudil kdákající houser.

10.den: Torness - Boat of Garten

Ráno byla mlha, připomnělo nám to šumavská blata. Byla jsem ráda, protože nás čekala horská etapa. Jenže do 11 hodin se sluníčko protlačilo mlhou a byl zase pařák. Přemlouvala jsem Dana, abychom horský úsek objeli, ale marně. Podle mapy jsme čekali odbočku doprava, nějakou jsme dokonce našli, ale na ceduli inzerovaná vesnice Garbole na naší mapě neexistovala. Zeptali jsme se kolemjdoucí, zda je to odbočka, kterou hledáme. Řekla, že je a že de facto není žádné místo, které se jmenuje Garbole, ale ať tam rozhodně jedeme, že to bude „beautiful" a „good fun". Dobře se bavily hlavně mouchy, chytly se nás ještě v nížině a věrně dotěrně nás doprovodily až do místa klesání. Nechápu, jak si Dan mohl na vrcholu vychutnávat Tatranku a rozhlížet se po krajině. Šlapala a tlačila jsem do kopce, co jsem mohla, jednak kvůli mouchám /skotské jsou obzvlášť rychlé/, jednak schovat se před šíleným poledním vedrem. Okolí horské etapy bylo jedno obrovské vřesoviště a tudíž nebyla žádná šance na stín. Dan mě dostihl na asi 4 kilometrovém sjezdu, ten byl samozřejmě lesem. Radši bych ty kopce překonávala z druhé strany. Už ze shora bylo vidět údolí Kyllachy a dole bylo ještě báječnější koupání v řece Kyllachy.Nádherný! To pocení se nahoru za to určitě stálo! Všem doporučuji, ale radši ne v poledne. Kolem řeky Findhorn jsme dojeli k hlavní silinici a dali se doprava do Carrbridge - historický most Carr je z 18. století. Na doporučení jiných družstev jsme se vydali z Carrbridge na Lochindorb, místo přímo do Boat of Garten, kde byl cíl dnešního dne a naší cykloturistiky po Skotsku vůbec. V Carrbridge jsme náhodou potkali Vráťu s Jitkou, přesvědčili jsme je, aby jeli na Lochindorb s námi. Lochindorb je jezero, velikostí na skotské poměry podprůměrné, za to má uprostřed hrádek. Je dost těžké se dostat byť i jen ke břehu jezera, neboť všechno je strictly private, ale v nestřežené chvíli jsme proklouzli a mohli tak objet jezero po pobřežní cestičce. Jitka s Vráťou zůstali, aby se vykoupali a doplavali až k tvrzi, my jsme pokračovali do kempu, kam jsme dorazili před devátou hodinou. Ten den jsme najeli rekordní kilometry, 99.7. Byla jsem ráda, že sedím na zemi a nikam už nemusím. V kempu už byli všichni ostatní, chyběli jen koupající se Vráťa s Jitkou, řidiči už měli navěšená všechna kola v přívěsu, takže jsme museli trochu spěchat, kola zabandážovat před cestou do Prahy, taky si vyměnit věci z kol za cestovní - autobusové, nějakou večeři, sprcha, no měla jsem toho fakt dost.

Cesta: Boat of Garten - Praha

V pátek jsme vyjeli po obědě směr Londýn. Ještě jsme zastavili v Aviemore, na doplnění jídla na cestu. V sobotu ráno jsme se probudili v Londýně. Courali jsme se nám docela známým a oblíbeným městem, když jsme už byli utahaní, lehli jsme si v Hyde Parku. Po cestě k autobusu jsme si ještě stihli dát pivo v Soho. Večer jsme odjeli z Londýna do Doveru, na trajektu jsme se fotili s racky a útesy a utráceli poslední pence. Ve Francii bylo o hodinu víc a na Moravě záplavy. BÁJEČNÝ SKOTSKO !!!

Několik dalších fotek je ZDE.

Zbylo nám pár map.

Northern Scotland, Orkney and Shetland 1:250 000
Western Scotland and the Western isles 1:250 000
Loch Alsh, Glen Shiel & surrounding area 1:50 000

Z těch prvních dvou jsou scanovány jednotlivé etapy (každá stála Ł4), podle té poslední jsme šli 2. a 3. den (stála Ł5). Kdybyste o ně měl někdo zájem, tak se ozvěte.

Dotazy, připomínky, komentáře směřujte na smutek @ cesnet.cz.

4.10.1998