Doplněná a rozšířená verze této práce vyšla v dubnu 2001: Z. Fišar, R. Jirák: Vybrané kapitoly z biologické psychiatrie. Grada, Praha, 2001, 316 stran, ISBN 80-247-0061-1.
Druhé přepracované a doplněné vydání vyšlo v červnu 2009: Z. Fišar a kol.: Vybrané kapitoly z biologické psychiatrie. Grada, Praha, 2009, 384 stran, ISBN 978-80-247-2737-0.
citace: Fišar Zdeněk: Úvod do biologické psychiatrie. Multimediální podpora výuky klinických a zdravotnických oborů :: Portál 1. lékařské fakulty Karlovy Univerzity v Praze [online] 6.11.2006, poslední aktualizace 5.6.2009 [cit. 2009-08-03] Dostupný z WWW: <http://portal.lf1.cuni.cz/clanek-447-uvod-do-biologicke-psychiatrie>. ISSN 1803-6619.
Výchozím předpokladem při studiu molekulárních mechanismů vzniku a léčby duševních poruch je narušení rovnováhy v procesech souvisejících s přenosem nervového signálu. Je zřejmé, že pokrok v této oblasti výzkumu je do značné míry vázán na získání nových poznatků o normální funkci mozku. Cílem této kapitoly je podat stručný přehled o buněčných a molekulárních vlastnostech neuronů, který má sloužit čtenářům pouze pro zopakování nebo pro získání základní orientace v dalším textu. Pozornost je věnována především nitrobuněčnému a mimobuněčnému přenosu signálu, tj. funkcím, pro které jsou neurony specializovány.
Nervové buňky (neurony) jsou biochemicky i anatomicky specializované buňky schopné přenosu signálu a synaptického kontaktu s jinými neurony; vedou informaci uvnitř CNS a do zbytku těla nebo z něj. Neurony lze rozdělit podle směru vedení na aferentní (přívodní) neurony, které vedou signál od senzorových receptorů do CNS, a eferentní (odvodní) neurony, které vedou signál z CNS k efektorům. Podle funkce rozlišujeme neurony motorické, senzitivní a senzorické. Interneurony jsou spojovací neurony s krátkými vlákny; nacházejí se celé v CNS, jsou nejpočetnější (u člověka více než 20 miliard) a mohou působit na jiné neurony přes postsynaptickou inhibici či excitaci, přes presynaptickou inhibici nebo přes mechanismy, které zvyšují citlivost cílových neuronů k jiným synaptickým vstupům.
Kromě
různých druhů nervových buněk jsou v mozku také různé typy gliových
buněk, což jsou malé buňky funkčně spojené s neurony. Uvádí
se, že jsou 10x až 50x početnější než neurony a tvoří více než
polovinu objemu CNS; nejsou elektricky excitovatelné a tudíž neprodukují akční
potenciály. Hlavní typy gliových buněk jsou:
oligodendrocyty (vytvářejí myelinovou pochvu axonů v CNS);
Schwannovy buňky (protějšek oligodendrocytů v periferních nervech);
astrocyty (často přicházejí do styku jak s neurony, tak s vlásečnicemi);
ependymové buňky (fylogeneticky i ontogeneticky nejstarší glie); mikroglie
(mobilizovány v odezvě na poškození nebo nemoc; fagocytují).
Stálost vnitřního prostředí CNS udržuje hematoencefalická bariéra - zajišťuje regulaci přísunu metabolitů do CNS a odsun zplodin látkové přeměny; významný je především transport glukózy, aminokyselin a iontů. Senzorové receptory jsou specializovaná nervová zakončení, často kombinovaná s jinými buňkami a vytvářející smyslové orgány. Jako efektory jsou označovány hlavně svaly a hladké svaly.
SLOŽKY NERVOVÉHO SYSTÉMU
(Upraveno podle H.L.Atwood, W.A.MacKay: Essentials of Neurochemistry. B.C.Decker Inc., Toronto-Philadelphia, 1989.)