(9)

      Jednu nemoc Vlasta čekala s jistotou a věděla dokonce, kdy se objeví. Až dozrají datle, vyskočí jí někde na nekryté části těla červená skvrnka, možná jich bude víc. Postupně zduří a porostou. Bagdádská boule, leishmanióza. (popřípadě boule jerišská nebo orientální, protože se vyskytuje i v jiných místech Blízkého východu.) Jizva po ní - většinou v obličeji - je neklamným znakem zdejšího původu nebo aspoň toho, že tu člověk nějaký čas žil.

      Leishmaniózu způsobuje bičíkovec, jehož hostiteli jsou drobní hlodavci a spolehlivými přenašeči muchničky, které se rojí právě v čase, kdy zrají datle. Jsou tak malé, že proniknou nejhustší moskytiérou; bodnou do tváře, do krku nebo paže a o bagdádskou pečeť je postaráno.

      Červené skvrnky postupně vyrostou, naběhnou, stanou se z nich boule, obtížné, hnisavé. Hojení trvá osm měsíců, ale někdy také půldruhého roku. Ještě v čase Vlastina pobytu považovali Bagdáďané leishmaniózu za tak samozřejmou souputnici svého života, že jí říkali ucht - sestra.

      Jak se jí ubránit? Jedině očkováním. Židovské rodiny tu už ve středověku očkovaly děti hnisem z boulí. Infikovali vnitřní stranu stehna, aby si byli jisti, že nedojde k zohavení obličeje.

      Vlastě se při prvních datlích objevilo na předloktí a na nohou hned čtrnáct takových červených skvrnek. Když dorostly velikosti hrachu, vypálila je. Jen jedné na noze nechala volný průběh, aby získala imunitu.

      Počátkem května dostala střevní a žaludeční katar, který ji krutě vyčerpával. Zesílila hygienická opatření a ordinovala dál, nemocnější než leckterý z jejích pacientů. Svou první bagdádskou operaci dělala při devětatřicetistupňové horečce. Do poslední chvíle váhala, jestli ji nemá raději odříci. Nic by se nestalo, nebyla to akutní věc a mohla klidně počkat i pár týdnů. Jenomže kolik strachu už asi pacientka vystála. Lidé se tu sebemenšího chirurgického zákroku bojí nesrovnatelně víc než u nás, s úzkostí se vyptávají, jestli to bude bolet, jestli jim nepoteče krev - má odříci a dopustit, aby pacientka tu hrůzu vytrpěla ještě jednou?

      Omývala se déle než jindy a pro jistotu si nechala uvázat dvojitou roušku. Dvě roušky přes ústa a přes nos v horečce, ve čtyřicetistupňovém vedru. Potírala pacientce pokožku jódem a cítila, že to bude dobré, že to půjde. Četla jednou o kterémsi malíři, kterému se chorobou třásly ruce tak, že nemohl donést k ústům lžíci ani šálek, všecko rozlil. Ve chvíli, kdy vzal do ruky štětec, byla ruka pevná a klidná.

      Půjde to. Jenom kdyby se jí nedělaly ty černé kruhy před očima. Operace se povedla a pacientka neměla ponětí, jak mizerně bylo doktorce.

 

Zdroj:

Ilona Borská: Doktorka z domu Trubačů, Nakladatelství MOTTO, Praha 1996:45-46

Literární zpracování osudů české lékařky "z domu Trubačů" připomněla a přiblížila Ilona Borská osobnost výjimečné ženy, jež se svým životem, pohledem na svět a nezměrným odhodláním stala velikým příkladem a ovlivnila nejen své přímé současníky. Doktorka Vlasta Kálalová-Di Lottiová, rodačka z Bernartic u Tábora, se ve dvacátých letech sama vydala do Orientu a v Bagdádu založila československou nemocnici. Věděla, že smyslem života je prospívat lidem a tomuto smyslu zasvětila celý svůj život. Sama hluboce zasažena svým osudem - nepřestávala bojovat proti zlu a rozdávat sílu všem až do své smrti v písecké nemocnici v roce 1971.