Zásobeni tabákem i všemi ostatními potřebami, vykonali jsme již všechny přípravy k další cestě. Byla opatřena nová jha, porouchané řemení a přetrhané řetězy byly spraveny a náklad na vozech znovu srovnán. Dosud přesahovaly bedny až na 20 centimetrů přes strany vozu - nyní jsme však musili veškerý náklad víc stěsnat, poněvadž širé, volné stepi byly již za námi a nyní jsme vstupovali do končin pokrytých křovím a listnatými lesy, kde se vypínalo stromoví nejen u samé cesty, ale nezřídka též do ní zasahovalo větvemi.
Bylo tedy všechno připraveno k odjezdu, tu však přišla na nás nová pohroma, totiž zhoubná nákaza dobytčích paznehtů, kterou najednou onemocnělo sedm až deset tahounů. Léčil jsem je dusičnanem stříbrným, omýval choré části kamencem, dával jim dehtové obklady a na nohy obvazy z hadrů, které jsme upevnili nad kopytem.
Baharucové jednoduše zaženou svoje onemocnělé kusy do potoka, aby voda odplavila jed nákazy, a tu potom není divu, že již několik kroků nebo i několik set metrů níže uvázl na kopytech našich zvířat. Každodenně jsme musili choré kusy povalit, abychom je mohli léčit. Mimoto jsem se rozhodl opatřit pro své stádo jinou ohradu, neboť misionářova ohrada se proměnila po nedávných deštích v hlubokou bažinu a odtud přecházela nákaza bezprostředním dotykem na zvířata. Byla to namáhavá práce s ubohými dobytčaty. Onemocněla takřka polovina celého stáda a trpěla dvojnásobně, neboť jejich výživa byla velmi chatrná, poněvadž nebylo možno pro ně zakoupit zelenou píci a zvířata sama nemohla se pást. Když tedy konečně asi po šesti nedělích nákaza pominula, byli ubozí tahouni strašlivě zmořeni, takže jsem musil svůj pobyt prodloužit ještě o týden. Ačkoli se nám na misijní stanici v Linokaně dostalo velmi přátelského přijetí, přece jsem již úsilně toužili po tom, abychom mohli pokračovat v další cestě a zaměřit k zambezijským břehům.
Podruhé byl již ustanoven den odjezdu, podruhé jsme dokonali veškeré přípravy na cestu, podruhé jsme však musili zůstat a zdržet se ještě tři neděle v údolí řeky Matebe. Bylo to den před odjezdem, když mi Harry Meintjes zvěstoval smutnou novinu, že opět jeden tahoun náhle a těžce onemocněl. Dal jsem jej ihned přivést - a zaznamenal jsem příznaky vysoké horečky, aniž bych se dopátral příčiny. Přivolaní černoši a Búrové tvrdili, že tuto chorobu dobře znají, i léčil jsem zvíře prostředky, jakých zde v takovém případě užívají - avšak bez výsledku. Dobytče zdechlo ještě téhož dne brzo nato druhé i třetí. Když však i pátý kus byl zachvácen smrtí, nespokojil jsem se pouhým pitváním mrtvoly, ale vyřízl jsem část sleziny, která se mi zdála patologicky znetvořena, a pozoroval jsem ji mikroskopicky. Záhy jsem k nemalému leknutí shledal, že dřeň sleziny (která byla také poněkud zvětšena), pak tkáň jater, jakož i plicní sklípky (alveoly) byly prostoupeny a porušeny jíchovitou, řídkou, žlutohnědou a lesklou hmotou, patrně specifickým jedem sněti slezinné (bakteriemi). Černoši si vyžádali zdechliny prvních čtyř volů a jedli jejich maso, avšak vnitřnosti jsem dal zakopat. Tři z mých psů a mezi nimi také pěkný buldog, jehož jsem obdržel darem od majitele Groonvley, sežrali část sleziny a jater ze zdechlého zvířete, dříve než byly zakopány, a pošli ještě téhož dne, což mne přimělo k tomu, abych chorobné části vnitřností podrobil mikroskopickému zkoumání. Touto nákazou nás stihla krutá pohroma a ze všech, které do té doby na nás přišly, dojista nejtěžší, neboť nyní bylo jisté, že jest nám zápasiti se snětí slezinnou. Není to žádná báchorka, kterak mrchožraví supi ze vzduchu mrtvi klesnou k zemi. Stane se to tehdy, když požijí částí zdechliny zachvácených slezinnou snětí.
Když jsem poznal pravou podstatu této strašlivé nákazy, rozhodl jsem se ihned, že očkováním jedu nákazy zabráním dalšímu šíření. Všichni přítomní mi radili, abych to nečinil, ale já jsem se nedal od svého úmyslu odvrátit a vybral jsem k očkování nejprve nejhubenější a nejslabší zvířata. Skvělý výsledek mi byl odměnou za moji důvěru. Nicméně jsem se nespokojil pouze s očkováním, ale zřídil jsem pro dobytek novou ohradu a posílal jej na pastvu jenom tam, kde najisto nemohl být postižen nákazou. Tomuto opatření mám co děkovat, že jsem nedoznal žádné ztráty na stádě. Přesto se však v mém spřežení jevily takové mezery, že by mne každý další případ úmrtí uvedl v zoufalé poměry. Chtěl-li jsem tedy ve své cestě pokračovat, nebývalo než potahy doplnit novými kusy.
Vůle byla sice dobrá, ale provedení těžké, zejména nemá-li člověk peněz jako já. Z těchto rozpaků mi pomohl můj patron Aeskulap. Na svém pochodu jsem léčil mnoho nemocných, ale vesměs zdarma. Nyní jsem však v nouzi žádal za lékařskou poradu tažného vola - honorář to, jaký sotva některý z mých kolegů přijímá. Ačkoli pak jsem požadoval pouze asi čtvrtinu honoráře v těchto krajinách obvyklého, přece jsem měl ve čtrnácti dnech devět silných tahounů. Mezi mými pacienty byl také jeden z předních podřízených náčelníků Baharuců Manuanských, jenž byl stižen diftérií. Na můj návrh se dostavil se svým povozem do Linokany a zůstal po několik dní na stanici, abych mu mohl věnovat co nejsvědomitější péči. Za týden se vracel k domovu úplně vyhojen. Jinému Baharucovi jsem vyřízl nádor, který se mu utvořil na spánku, atd. Po třech nedělích bylo moje stádo doplněno novými kusy, a ačkoli se mi odevšad hrnuli nemocní, přivádějící za honorář voly, hleděl jsem co nejdříve vyrazit z Linokany, dříve než by se na nás přihrnulo nové neštěstí a způsobilo nám novou překážku.
Zdroj: Emil Holub: Cesta do země Mašukulumbů (uspořádal Jiří Navrátil podle Holubova cestopisu Dra Emila Holuba druhá cesta po jižní Africe vydaného pražským nakladatelem J. Otto roku 1890), 1. vyd., Mladá Fronta, Praha 1973