[z kap. 10 - Druhý pobyt v údolí řeky Matece. Malárie v poříčí středního Zambezi]Jakkoli jsme byli všichni s výletem k Viktoriiným vodopádům spokojeni, přece jsme neměli z něho velké potěšení, neboť zlý host, zimnice, která se ohlásila již u vodopádů, přivalila se nyní proudem do našeho tábora a proměnila ho zanedlouho v nemocnici. Fekete, Tom Meintjes, jenž zůstal v Panda-ma-Tence, a jeho sluha byli první, kteří onemocněli. Čtrnáct dní nato přivezl vůz vracející se z Serumského údolí další čtyři nemocné; Söllnera, kterého jsem tam vyslal s Haluškou a s polní kovárnou, Harryho Meintjese, Bukače a Špírala. Zanedlouho nato došlo i na Leeba, potom na malého Williho a konečně i na mne.
Nelze ani vypsat, co všechno jsme za těchto osm měsíců u řeky Zambezi fyzicky i mravně zakusili. Kdyby tu nešlo o případy, jež pak měly vliv na celou výpravu, raději bych o těchto útrapách pomlčel. Byla to bahenní zimnice, která v těchto krajinách zachvacuje nejen Evropany, ale i domorodce pocházející ze zdravých končin afrických a která je hned v prvním období ve velikém počtu hubí. Tato příšera všech cestovatelů i obyvatelů v tropických krajinách, tato dlouholetá překážka kolonizace oněch končin by zasluhovala podle mého mínění zevrubného studia. Věnoval jsem této nemoci zvláštní oddíl ve svém lékařském deníku. Lituji, že se také tento deník ztratil u Galulongy. Zaznamenal jsem si v něm všechna svá pozorování za oněch osm měsíců, abych své postřehy mohl plně využitkovat. Skoro v každém případě je patrné, že při zambezijské bahenní zimnici velice trpí mozková soustava. Více než 70 procent všech úmrtí provázejí halucinace, některá úmrtí byla spojena dokonce s dlouhými záchvaty šílenství, které počínaly zatemněním smyslů - vyjímaje zrak - a stupňovaly se až v zuřivost. Tato částečná nebo úplná pomatenost se časem střídá s jasnými okamžiky, které se pojednou dostavují, anebo podmiňuje také místní a velmi bolestivé křeče, jež se opět mohou stupňovat až v křeče škubavé a v záchvaty padoucnice. Přesto se domnívám, že mnohému z těchto příznaků lze zabránit, když se nemocným dostane řádného ošetření a když se odstraní škodlivé vlivy. Tuto péči v pustině nelze poskytnout. Mnohé záchvaty zimnice by měly průběh i výsledek docela jiný, kdyby v těchto nezdravých končinách byly zřízeny větší osady, kde by nemocní byli ošetřováni podle určitých léčebných pravidel a podle pevných zásad. Jestliže vůbec někde nedostatek ošetřování má škodlivý vliv na opětné pozdravení nemocného člověka a přivozuje okolnosti, jež mívaly následky spojené s nebezpečenstvím života, platí to hlavně při zhoubné malárii ve vnitroafrických pustinách i v končinách pobřežních, kde se nemocnému až na nepatrné výjimky nedostává potřebného pohodlí, řádné obsluhy a diety, které vesměs nutně potřebuje. Nemocný zpravidla rovněž nemůže opustit semeniště zimnice a vyhnout se tak příčinám, které vzbuzují jeho nemoc. Útrapy, jimž je cizinec vydán při delším pobytu v krajinách, kde se vyskytuje zimnice, přispívají dojista nemálo k mocnějšímu vývoji nebezpečných komplikací, anebo je samy vzbuzují. Putuje-li některý cestovatel sám, má sice mnohem méně starostí o výživu než třeba šestnáctičlenná družina, ale poněvadž cestující jednotlivec zpravidla nikdy nemůže spoléhat na dobrou obsluhu černochů, vede se mu v tomto ohledu velmi bídně. Jednotlivý cestovatel, jakmile jej postihne blouznění nebo snad docela bezvědomí, je najisto ztracen, což se u cestující společnosti stává velmi zřídka. U nás nastal obdobný případ pouze u Špírala, kdežto Haluška a Willi Becker se uzdravili, ačkoliv byli po značnou dobu bez vědomí. A tento šťastný průběh nemoci dlužno přičíst svědomité péči, kterou jsme v té době nemocným druhům věnovali.
Ke komplikacím, které většinou nebývají nejnebezpečnější, patří žaludeční katary, katary ústrojů dýchacích a měchýře, křeče ve svalech, zejména v lýtkách, návaly krve do hlavy, které se dostavují sice periodicky, ale nikoli v určitou dobu. K nebezpečnějším komplikacím, které často končívají smrtí, patří: překrvení mozku, dráždění prodloužené míchy, bezvědomí, stupňující se až k záchvatům zuřivosti, a padoucnice, spojená se strašlivými bolestmi v hlavě a částečnými křečemi ve svalech obličeje, dále mázdřivka, Brightova nemoc, rozmanité chorobné postupy v játrech, spojené se žloutenkou, a zánět průdušek (bronchitis). Průběh nemoci je u každého jednotlivce zcela zvláštní. To jsem mohl velmi dobře pozorovat v Panda-ma-Tence na svých průvodcích a i na sobě samém. Zpočátku se zdálo, že příznaky jsou téměř totožné, ale již po několika dnech začaly u každého jednotlivce určité znaky vystupovat mocněji. Náhlá závrať a úplné zemdlení se objevuje obyčejně u každého.
Posadí-li se nemocný nebo ulehne-li na lůžko, pocítí zanedlouho v částech těla, na kterých spočívá, takové bolesti, že musí stále měnit svou polohu. Znenáhla se zvyšuje tep i teplota a s prudkým mrazením se dostavuje nemoc sama. Nemocný se stane pojednou bezmocným jako dítě. Potom následují tíže v očních víčkách, tlak v oku samém, tíže v šíji, bolesti v hlavě, zejména v přední části, a prudký tepot ve spáncích. Po několika dnech se u Špírala a Toma Meintjese stupňovaly návaly krve do hlavy a zůstaly zejména u těchto nemocných typickými příznaky nemoci. Prudké bolení hlavy se objevovalo u Feketa a Špírala. Tom Meintjes měl strašlivé bolesti ve spáncích, vzbuzující mnohdy i bezvědomí spojené s křečovitým trháním ve svalech obličeje, jež se periodicky vracelo. U Feketa se vyskytovalo bolení hlavy v zadních částech lebky. Když později nastala doba nemocí následných a komplikací, objevilo se u Špírala, Halušky a Williho bezvědomí, jež u prvního z nich bylo sloučeno se snahou utéci a ochladit se.
K dalším počátečním příznakům nemoci patří: pocit tíhy a tupé bolesti v kříži a ve svalech nohou, píchání kolem sleziny, tupé bolesti v játrech, prudké střevní katary, záchvaty dušnosti (astmatické), téměř úplná malomocnost dolních končetin, nechuť k jídlu a bezesnost, ačkoli přitom nemocný zemdleností sotva může pozdvihnout víčka. Z těchto příznaků se objevily velmi prudce bolestivé střevní katary s častým dávením především u Leeba, prudké bolesti kolem sleziny u mé manželky, která onemocněla teprve později, dále u Špírala a Osvalda, u něhož se pak přidružily ještě tupé bolesti v játrech a lehká žloutenka. Nápadně kruté bolesti a tíže v dolních končetinách se dostavily u Špírala, znaky všeobecné vodnatelnosti u Halušky, kruté bolesti v kříži u Bukače a u mne, mne pak následkem starého srdečního neduhu stíhaly záchvaty dušnosti. Později se vyskytly jakožto následné komplikace: nebezpečná mázdřivka u Leeba, prudké a velmi bolestivé křeče v lýtkových svalech u Toma Meintjese a mé manželky, padoucnice se záchvaty zuřivosti u Bukače, návaly krve do hlavy u mne a u Halušky.
Chudokrevnost a nebezpečné ubývání sil se dostavilo u Williho a velmi prudkým mrazením, které se opakovalo několikrát za den, byl stižen Harry Meintjes.
Když jsem odcházel z vlasti, bylo mi z mnohých stran vyčítáno, že odvádím s sebou svou choť do země, která je nepříznivým podnebím záhubná lidskému životu. Bránil jsem se a moje odpověď na takové námitky, že totiž evropské ženy nepodléhají zimnici tak snadno jako muži a že záchvaty u nich nikdy nejsou tak silné, se zakládala na zkušenostech z první cesty. Příčina je jednoduchá: ženy nejsou vystaveny všem nepohodám počasí, které stíhají muže hlavně při opatřování masa za denní doby sice nejnezdravější, ale k honbě nejpříznivější (ráno a večer). A moje mínění se potvrdilo úplně, neboť moje manželka onemocněla teprve za plných pět měsíců po mně a mých průvodcích, tedy teprve v únoru 1886. Rok 1886 byl vůbec velmi zlým rokem pro zambezijské údolí, pokud se týče zimnice. Vždyť v době naší choroby onemocněli také dva míšenci, kteří v těchto končinách žili již deset a patnáct let, i sluha Plati, zůstavený v ležení u Klamakleňanských pramenů.
- - -
Poněvadž mně i mým lidem bránila nemoc, abychom se vydali na honbu, a černým sluhům, najatým u Viktoriiných vodopádů, jsem nechtěl svěřit ručnice, měli jsme nouzi o maso. Zpočátku jsem kupoval zvěř od míšenců lovících pro přítele Westbeche, ale později zanikl i tento zdroj. Někteří lovce se totiž musili odebrat na lov slonů, jiní pak provázeli Westbeche do Šešeke a později do Baroce, a proto jsme byli masem tak bídně opatřeni, že jsme za tohoto pobytu v Panda-maTence mnohdy mimo proso mabele neměli co jíst.
[z kap. 11 - Pobyt v Lešumském údolí a při dolním toku řeky Čobe]
- - -
Pozorování přírody mi bylo jedinou útěchou, jediným zotavením, neboť záchvaty zimnice nabyly po našem příchodu k řece Čobe u Bukače, Špírala a Halušky povahy tyfové, takže v průběhu nemoci se nejevil žádný obrat k lepšímu. Tím si také dlužno vysvětlit, že jsem mohl opouštět tábor pouze na kratičkou dobu a že Špírala a Halušku hned toho dne, co jsme přibyli do údolí, a Bukače čtvrtého dne po našem příchodu bylo nutné uložit do visutých rohoží, kdežto my ostatní jsme museli vzít zavděk lůžkem na tvrdé zemi. Když stran chininu, který jsem si chtěl vyměnit od misionáře v Šešeke, stále nedocházela žádná odpověď, donutil mne zhoršený stav průvodců vypravit posly do Panda-ma-Tenky, vzdálené 62 anglické míle, a požádat pana Westbeche o chinin. Netrvalo dlouho a u Špírala, den pak na to u Halušky se objevily chorobné záchvaty mozku, bezvědomí a záchvaty choromyslnosti. Haluškův stav se zhoršil ještě víc, poněvadž často ve chvílích, kdy jsem jej nemohli opatrovat, vyskočil a snažil se utéci. To pak činil namnoze v noci, když jsme sami začali po dlouhém převalování na lůžku a po častých záchvatech zimnice pomalu usínat. Chladné deště za pozdního léta nám působily mrazení a Špíral se neustále potil. Haluška a Bukač leželi v šatech, a proto se nemohli náhle nastudit, Špíral však nesnesl na těle žádný oděv, a ačkoli jsme mu jej bez ustání vždy zase oblékali, nalezli jsme jeho oděv hned na zemi a svlečeného Špírala ve visuté rohoži, kde jím lomcovala zimnice.
Pro ošetřování nemocných musili jsme od svých výletů nadobro upustit a já jsem se začal připravovat k návratu do Lešumského údolí, poněvadž se mi podařilo nakoupit potřebné zásoby obilí. Jenom pšenice na chléb se nám bohužel nedostávalo.
Leeb, Fekete a já jsem se vzdali všech nároků na užívání chininu. Dány tedy poslední zbytky třem nejtíže nemocným, takže po několika dnech nastalo patrné zlepšení, zejména u Bukače a Halušky, který brzo opět úplně nabyl vědomí. Špíral se zotavoval mnohem volněji, protože byl nepřetržitě nachlazený. Teprve den před odjezdem nastalo také u něho značné ulehčení, takže urazil celou cestu až do Lešumského údolí, aniž bylo třeba jej nést.
Po patnáctidenním pobytu u řeky Čobe jsme dorazili konečně dne 2. března opět do Lešumského údolí. Nikomu z nás neuškodila ona cesta takovou měrou jako mně. Jenom s největší bídou a za hrozného lijáku jsem došli konečně po šestihodinovém pochodu k mé chatrči, ale tam jsem hned klesl. Následkem staré srdeční choroby dostavily se nanovo záchvaty dušnosti, návaly krve k mozku a jeho překrvení se neustále stupňovaly, takže jsem zanedlouho již myslil, že mi nastává poslední hodinka. Myšlenky se mi neustále mátly, žádný prostředek mi neposkytoval úlevu, a zachvácen strašlivými obtížemi při dýchání, svíjel jsem se sem a tam na bídném loži na zemi, maje strach, že se v nejbližším okamžení následkem ochrnutí plic zadusím. Tu najednou projela mi hlavou myšlenka, kterou jsem ihned uvedl ve skutek. Vzpomněl jsem si na prostředek, který mi roku 1874 u řeky Marika za podobné situace znamenitě pomohl. Naznačil jsem své manželce, aby zavolala některé z našich lidí a nařídila jim mne posadit. Několik minut nato mi vytryskl z tepny na levé ruce proud krve a téměř okamžitě jsem pocítil ulehčení. Jenom několik uncí krve jsem pustil žilou, srdce bylo zbaveno značného tlaku, jeho prudký tlukot i obtíže při dýchání ustaly v patnácti minutách, kdežto tyfový záchvat trval ještě čtyřicet osm hodin. Po celý týden potom jsem byl stále velmi churav a ještě dnes mne trápí zimnice, ačkoli její první záchvaty mne postihly v té době. Trpěl jsem později ještě často zimnicí, a to záchvaty dosti těžkými, např. na území Mašukulumbů a za návratu po celou cestu až do Kapska, avšak strašlivé záchvaty dušnosti se už nedostavily nikdy.
Ostatně nebylo mně nejhůře ze všech, neboť po návratu do Lešumského údolí se rychle zhoršil stav celé družiny. Všichni byli skoro nepřetržitě upoutáni na lůžko. První značné zlepšení se objevilo po sedmi dnech u mne, u Halušky, Toma Meintjese a malého černého Izáka, kdežto zhoršení takřka beznadějné nastalo u Špírala. Zachvácen opět choromyslností, unikl jednou v noci svým ošetřovatelům. Byli právě tak nemocni a neměli dost síly, aby jej zadrželi. V největším lijáku válel se Špíral po zemi, aby se ochladil. Přitom pak nabyla nemalé váhy ještě jiná zlá okolnost. Zambezijští černoši ve své pověře, že každé onemocnění je způsobeno otrávením od nepřítele, štítili se nemocných Evropanů a nechtěli je v nemoci ošetřovat. I když se tu a tam nějaká výjimka vyskytne, přece mezi našimi sluhy nebyl ani jediný, jenž by byl tentokráte ochoten nám sloužit a pomáhat. Když tedy nebylo možno opatřit některého černocha k ošetřování nemocných, připadla tato úloha i podávání léků mé manželce a Leebovi.
Po pět měsíců řádila již mezi námi bahenní zimnice a moje manželka těšila se posud příznivému zdraví. Bylo by se nám tehdy špatně dařilo, kdyby nás její pomocná ruka neochraňovala. Avšak došlo konečně i na ni. Roznemohla se pátého dne po příchodu do Lešumského údolí. Za několik dní její tváře, jindy červené zbledly a vpadly. Konečně také do jejího ústrojí vnikly miazmy a prudké mrazení svědčilo o tom, že se dostavila nemoc.
Také u ní nastalo nyní zhoršení s prudkými bolestmi v lýtkách, měli jsme tedy ještě více trápení a starostí. Stav Williho a Špíralův se očividně horšil. Z Panda-ma-Tenky se nám dostalo místo očekávaného chininu - měli jsme ujednáno, že nám v nouzi bude vrácen - odpovědi, že není žádný chinin v obchodě na prodej. Ze Šešeke nedocházely dosud žádné zprávy, i vypravil jsem tam posly znova. Špíralův stav se stal beznadějným, časté křeče v dolní čelisti nám bránily poskytnout mu potravu a škubající se rty nepřijaly poslední dávky chininu. Podával jsem mu často znamenitý lék Tinct. ferri sesquichlorati, a k našemu překvapení se zdárným výsledkem. Nezapomenu nikdy na onen okamžik, když Leeb jednoho dne vrazil do mé chatrče a překvapil mne sllovy: "Pane doktore, Špíral již neumře, neboť právě nabyl vědomí!" První srozumitelná slova byla: "Paní, paní, kousek chleba!" Ovšem Špíralův stav se tohoto dne sice zlepšil, ale zlepšení nevzbuzovalo ve mně žádné naděje, neboť jsem věděl příliš dobře, že nemocný při vědomí nestrpí již na rozpáleném těle ochranné pokrývky jako předtím, když o sobě nevěděl, a prosil jsem své lidi, aby dávali na něho dobrý pozor. To se ovšem stalo, seč byly lidské síly. V noci však přepadly zimniční záchvaty Halušku, Bukače a Williho. Nemohli se hnout z místa. Leeb a Fekete přemoženi silnými záchvaty, které přestáli předešlé noci, usnuli. Špíral se pozdvihl, doplazil se ke vchodu dříve, než Willi vzbudil Leeba a Feketa, strhl rohož zastírající vchod a dostal se tak ven pod širé nebe. Fekete a Leeb jej sice přivedli brzo zpátky do chýše, avšak zimnice u něho pojednou přibývalo a k ránu se dostavilo nanovo bezvědomí, spojené s křečemi v dolních okončinách a v jedné ruce, kterým učinila konec teprve smrt. Špíral již nenabyl vědomí a klidně skonal.
Podruhé se objevil Leeb v mé chýši, ale nebyl již radostně vzrušen jako předešlého dne. Vzlykaje vpotácel se do nízkého domku. Nemohl ze sebe vypravit slovo a já sám jsem se ho netázal, čeho si přeje, neboť jsem to naštěstí již po několik dní předvídal. Ona odpolední hodina dne 23. března byla nejsmutnější chvílí, jakou jsem až do tohoto dne zažili, trudná hodina, ve které byl jeden druh vyrván z našeho středu. Josef Špíral zesnul. Nikdy nezapomenu na výjev, který se mi naskytl, když po chvíli podpírán svou ženou jsem vstoupil do chýše, v níž odpočíval nebožtík.
Zlaté slunce se vznášelo na západním obzoru, když jsem vstoupili do chýše. Rohož zastírající úzké dveře byla spuštěna, vnitřek byl osvětlován pouze úzkou a nízkou štěrbinou. Touto brankou pronikal ze zlaté nebeské koule do šera v chatrči dlouhý, červenofialový paprsek. V tmavém koutě pod štěrbinou odpočívalo tělo ubohého, bledého přítele, vyhublé až k nepoznání. Kolem zesnulého klečeli se skloněnou hlavou tři muži, tři hrdinové, kteří se nezalekli žádného nebezpečenství, nyní však byli přemoženi bolestí nad smrtí milého přítele, s nímž věrně a svorně snášeli dobré i zlé. V chýši bylo ticho, ani jediné jejich slovo nebylo slyšet, jenom sepjaté ruce a slzy vyjadřovaly zřetelně, co pronikalo srdcem.
Nevydržel jsem již v chatrči. Jakási ostýchavost mne zdržovala i odpuzovala, abych podle své povinnosti mrtvolu prohlédl. Vypotácel jsem se ven, abych byl samoten.
Zdroj: Emil Holub: Cesta do země Mašukulumbů (uspořádal Jiří Navrátil podle Holubova cestopisu Dra Emila Holuba druhá cesta po jižní Africe vydaného pražským nakladatelem J. Otto roku 1890), 1. vyd., Mladá Fronta, Praha 1973