Cítil jsem se tak dobře, že jsem si šel brzy popoledni se Speedem zaběhat. S několika blízkými přáteli a mnohými známými, s kterými jsme se tam spřátelili - patřil k nim Israel Horovitz, Paddy Chayevsky, dokud ještě žil, a Paul Simon, pokud měl ještě čas - jsme chodívali do podnikatelského klubu YMCY na Šedesáté šesté ulici nedaleko západní strany Central Parku.
V YMCE mají halovou běžeckou dráhu. Před několika roky mě jistý ortopéd naučil několik strečingových cviků na zmírnění bolestí v kříži. První cvik, při kterém jsem na podložce ležel na zádech a střídavě zdvíhal nohy co nejvýše, mně šel dobře. Při druhém jsem zažil šokující překvapení. Měl jsem střídavě ohýbat nohy, obejmout si lýtka rukama a zdvíhat hlavu, abych se dotkl bradou kolene, ale nedokázal jsem se k němu přiblížit. Ten jednoduchý cvik jsem vždy snadno zvládl. Tehdy mě napadlo, že se mnou není cosi v pořádku. Vzpomněl jsem si na divnou věc, kterou jsem zažil v té stejné tělocvičně předcházející den. Na začátku rozcvičky dělám - vlastně dělal jsem - patnáct kliků rychle za sebou. Jakmile jsem jich udělal sedm nebo devět, najednou jsem bez nejmenší předzvěsti únavy, vyčerpání nebo napětí z ničeho nic celý ztuhnul. Jakoby se náhle ztratilo spojení mezí mým přáním a schopností uskutečnit ho. Rozumně jsem svůj běh zkrátil ze šesti a půl kilometru na pět. Optimisticky jsem usoudil, že se mě chytá nějaká viróza. A nyní, o den později, nedokázal jsem se dotknout bradou kolene.
Nejsem první sportovec středního věku, který zjistil, že kondiční běh potlačí a přinejmenším alespoň na čas rozptýlí zpočátku každý příznak téměř každého začínajícího onemocnění. S výrazem stoického mučedníka jsem vyšel na běžeckou dráhu o poschodí výše a bez nadšení jsem proběhl dva a půl kilometru. Když jsem se vrátil dolů, cítil jsem se dokonale svěží. V šatně jsem si však nedokázal svléci tričko. Přirozeně, bylo propocené a své těžkosti jsem opět připisoval tomu, že se mi lepí na tělo, protože je vlhké. Natahoval jsem ho u krku a trhal rameny, až se mi z něj po velkém zápase konečně podařilo vysvobodit.
A tak jsem na druhý den ráno při čekání na lékařův telefonát dumal o kupících se hrozivých příznacích. Stále jasněji jsem si uvědomoval, že se můj stav zhoršuje a neměl bych odkládat prohlídku. Nakonec jsem natolik znervózněl, že jsem se rozhodl zatelefonovat některému z lékařů domů. Předtím jsem však musel zavolat svým přátelům Josephovi a Elise Sternovým, abych od nich získal telefonní číslo a vysvětlil jim, proč ho potřebuji.
Richard a Mortimer Baderovi jsou internisti, jednovaječná dvojčata přibližně v mém věku, a od začátku mají společnou lékařskou praxi. Jeden druhému jakoby z oka vypadl, takže Speed Vogel jednou prohlásil, že by stačilo, kdyby lékařskou fakultu vystudoval jeden a ordinovat by mohli oba. Více než dvanáct roků se starali o rodiče mé manželky a ani jednou nežádali vyšší honorář, než jaký jim proplácela pojišťovna.
Richie pobýval s rodinou. Morty žil tehdy sám, tedy jsem si vybral jeho. Když zvedl sluchátko, zdál se mi rozmrzelý. Provinile jsem se začal omlouvat, ale on mě zarazil. Popsal jsem mu své těžkosti a odpověděl i několik otázek: jsem afebrilní (neměl jsem teplotu); problémy jsou bilaterálně (vyskytly se na obou stranách); dokonce symetrické (slabost, kterou jsem popsal, zasáhla končetiny na obou stranách). Při rozhovoru jsem si s nervózním zadostiučiněním všiml další zvláštní symptom. Nedokázal jsem překřížit pravou nohu přes levou. Jen s krajní námahou jsem zvedl levou nohu. Měl jsem pocit, jako bych záhadně ztrácel většinu běžných fyzických schopností.
Když jsem Mortymu všechno odrecitoval, zamumlal něco, čemu jsem nerozuměl.
"Guillain-Barrého syndrom," odpověděl zřetelněji, když jsem ho požádal, aby svá slova zopakoval.
O něčem takovém jsem jaktěživ neslyšel. "Fajn. Ale co to znamená?"
"Můžete přijít ke mně domů?", mluvil tiše a klidně.
"Ovšemže."
Od té doby jsem o Guillain-Barrého syndromu už hodně slyšel, a když porovnám vlastní zkušenosti se zkušenostmi jiných lidí, které postihl, Mortyho rychlou a přesnou telefonickou diagnózu je možné pokládat téměř za zázrak. Pro tuto řídkou a zvláštní formu polyneuritidy je charakteristické, že jen málo případů je skutečně typických, a můj k nim nepatřil.
Intuitivně jsem vycítil, že budu muset do nemocnice - což měla být pro mě úplně nová zkušenost - a začal jsem uvažovat, co si vezmu s sebou. Především mi vytanul na mysli výkladový slovník, bloky, pera a tužky, jedna, dvě knihy a kapesní telefonní adresář. Naivně jsem si představoval, že se budu celé hodiny povalovat posteli, číst, psát, dřímat a telefonovat - zkrátka, že tam budu vést podobný život jako doma, když jsem zdravý. Přistihl jsem se, jak si v duchu sestavuji seznam toaletních potřeb a běžných domácích léků, které si člověk bere na delší dobrodružnou cestu, a uvědomil jsem si, že se oddávám mylným představám. S jistými rozpaky jsem v záchvatu marnivosti litoval, že nemám pyžamo ani župan. Jak tam budu vypadat? Nakonec jsem si vzal jen kartáček na zuby, elektrický holicí strojek, adresář, několik prázdných šeků a v poslední chvíli jsem přibalil pár vlněných ponožek. Krepsilonové jsem si natahoval s takovými těžkostmi, že jsem pochyboval, jestli bych si je dokázal znovu obléci, kdyby mě požádali, abych si je svlékl. Dokonce i taková jednoduchá činnost, jako roztáhnout gumu na ponožkách a navléci si je, vyžádala od prstů, předloktí, tricepsů, bicepsů a ramenních svalů víc síly, než jsem momentálně dokázal vynaložit, nemluvě o koordinaci svalstva nohy, boků a trupu, bez kterých jsem nemohl zdvihnout nohu.
Když jsem vycházel ze dveří, zazvonil telefon. Ze záznamníku se ozval hlas lékaře zastupujícího přes víkend Baderovy. Nevrátil jsem se. Ve vestibulu jsem potkal Brucea Addisona, známého, který mně pomohl najít tento byt, když jsem se musel rychle někam nastěhovat. Řekl jsem mu, že jdu na konzultaci k lékaři, a až se vrátím, zaskočíme si na kávu nebo skleničku. Ozval jsem se mu za tři a půl měsíce, v den, kdy jsem poprvé trávil noc mimo zdi rehabilitačního ústavu.
Dole jsem zamával na taxík a mylně jsem se domníval, že řidič zapomněl odemknout dveře. Musel jsem zatáhnout kličku oběma rukama, abych ji otevřel. Když jsem chtěl vystoupit, musel jsem je zase tlačit oběma rukama.
Doktor Bader mě čekal nahoře v bytě. Jakmile jsme se přivítali, vyzval mě, abych se vysvlékl. Když jsem mu dal najevo obavu, že si potom nedokáži navléci ponožky, řekl, že mi pomůže. Pokynul mi, abych se prošel, ohnul, dotýkal se rozličných předmětů - zbytek jsem již zapomněl. Vyšetření netrvalo dlouho. Při oblékání mi pomohl s ponožkami. Prozradil mně, že se už o mně radil s bratrem Richiem a neurologem Wallym Sencerem a všichni tři se shodli na diagnóze Guillain-Barré. O třetí jsem se měli setkat s doktorem Sencerem, který přijde do své ordinace, aby mě vyšetřil. Sehnat o prosincové neděli v New Yorku dva špičkové specialisty je ještě těžší než v červnu.
Zbylý čas jsem využili na oběd: Morty dal přivézt z lahůdkářství na Madison Avenue různé pochoutky. Objednal jsem si žitný chléb s tuňákovým salátem a kávu. Potojsem jen vypil kávu. Obloženého chlebíčku jsem se musel po chvíli vzdát. Nedokázal jsem otevřít ústa dost široko, abych si z něj pořádně ukousl; to, co se mi podařilo dostat do úst, nedokázal jsem pokousat; jazyk jsem měl nehybný a hrdlo odmítalo polykat. Morty nic neříkal. O Guillain-Barrého syndromu mně nic bližšího nevysvětlil. Já jsem se zase na nic neptal. Namísto toho jsme hovořili o všem možném, většinou o svých dětech. Nezmínil se o žádných dalších pacientech, kteří by trpěli podobnými problémy. Nyní, když už vím, jak je tato choroba zřídkavá, pochopil jsem, že se s touto diagnózou v praxi do té doby nesetkal. Navíc mi zjevně nechtěl povědět nic, co by mohlo zvýšit mou úzkost a strach, které jsem podvědomě úspěšně potlačoval. Neurolog doktor Sencer mi později prozradil, že za dvacet pět roků praxe jsem byl jeho první pacient s Guillain-Barrého syndromem, kterému nemuseli udělat tracheotomii. Není to však statisticky významné, protože jich nemohl mít víc než čtyři, pět.
Mezi mými přáteli se vyskytuje jen velmi málo lidí, kteří předtím slyšeli o Guillain-Barrého syndromu. Ty, kteří znají humoristu, talentového herce a filmového producenta Mela Brookse, nepřekvapí, že jedním z nich je právě on. Jeho oblíbeným čtením je Merckův manuál, Harrisonovy Principy interní medicíny nebo Dorlandův lékařský slovník. Jediný z mých známých si předplácí anglický lékařský měsíčník Lancet. Jako skaut získal jen jeden čestný odznak - za základy první pomoci.
Druhý je literární kritik a životopisec Josepha Conrada Frederick Karl, už více než třicet let můj dobrý přítel, který v současnosti přednáší na Newyorské univerzitě. Neznám nikoho, kdo by měl v hlavě uložených tolik informací jako on. Hned si vzpomněl na zvýšený výskyt tohoto onemocnění v roce 1976 - objevil se jako vedleší účinek očkování proti chřipce v rámci celonárodního imunizačního programu. Do června, kdy mě propustili z nemocnice a začal jsem chodit bez pomoci, milosrdně mi zatajil další skutečnosti. Věděl totiž, že na tuto chorobu někteří lidé umírají a jiné poznamená na celý život.
- - -
Vzpomínaná choroba se poprvé objevuje v lékařské literatuře roku 1859 pod názvem Landryho vzestupná paralýza. Postihuje periferní nervový systém, který tvoří nervové struktury vycházející z míchy. Patří mezi ně i hlavové a míšní nervy.
Roku 1916 tři pařížští lékaři Georges Guillain, Jean Alexander Barré a André Strohl k tomuto popisu přidali charakteristickou anomálii: zjistili, že mozkomíšním moku pacientů dochází ke zvýšení obsahu bílkoviny bez odpovídajícího zvýšení buněčné aktivity, které by svědčilo pro infekci.
Merckův manuál upozorňuje, že onemocnění je od začátku velmi vážné a vyžaduje stálý lékařský dozor, aby se předešlo respiračnímu selhání a kardiovaskulárním komplikacím, které jsou často příčinou smrti.
Nikdo neví, co tuto nemoc způsobuje, a je těžké rozeznat její počáteční příznaky. Zjevně postihuje osoby různého věku a pohlaví, vyskytuje se v každém ročním období a ve všech částech světa. Jako ostatní věci v životě postihuje jak dobré, tak špatné, zloduchy i spravedlivé, obětavé i sobce.
Technicky se označuje spíše jako syndrom než nemoc, protože dokázat její přítomnost je možné jen na základě množících se příznaků. V mnoha případech se ochrnutí šíří od spodní části dolních končetin, postupuje od chodidel celým tělem nahoru, ale někdy se zastaví. U mě začalo uprostřed tělaa šířilo se oběma směry současně.
Guillain-Barrého syndrom nevyvolává žádný virus, ale často se objevuje po infekcích horních cest dýchacích, po operacích nebo očkování, což jsou faktory svědčící o autoimunologické etiologii; to znamená, že organizmus produkuje látky, které ničí vlastní tkáně.
Od ostatních chorob, s kterými je možné ho v počátečním stadiu zaměnit, se odlišuje spontánní remisí a uzdravením.
K uzdravení může dojít až v průběhu šesti týdnů, ale může trvat i déle než dva roky. Zatím neexistuje žádný prostředek, který by zmírnil závažnost onemocnění nebo ovlivnil rychlost či rozsah rekonvalescence.
Ačkoli můj případ byl atypický, obě nemocnice, ve kterých jsem ležel, se shodly na diagnóze Guillain-Barrého syndromu jen proto, že není známá žádná jiná choroba, které by věrněji odpovídal klinický obraz mého stavu.
Wally Sencer má pragmatičtější přístup: "Když to vypadá jako Guillain-Barré a chová se to jako Guillain-Barré, tak je to Guillain-Barré."
- - -
Nemocnice Mount Sinai souhlasila s jeho diagnózou, až když poslední z tří lumbálních punkcí, které mi tam provedli, potvrdila zvýšený obsah bílkovin. Do té doby mě v záznamech vedli jako pacienta trpícího "akutní, blíže neurčenou polyneuritidou".
Výskyt tohoto onemocnění je nízký, ale zase ne natolik, abyste po přečtení těchto řádků nenarazili alespoň na jednoho člověka, který zná přinejmenším jednu osobu postihnutou vzpomínaným syndromem. Každý rok postihne 1,6 až 1,9 ze sto tisíc Američanů, čili šestnáct až devatenáct osob z milionu. Při počtu obyvatel, který ve Spojených státech dosahuje dvě stě milionů, dostaneme více než čtyři tisíce nových případů ročně.
U lidí očkovaných roku 1976 proti chřipce je riziko osmkrát vyšší, což je ještě stále zanedbatelná pravděpodobnost, pokud nebereme v úvahu asi devět set lidí, kteří po očkování proti chřipce skutečně onemocněli. Když z Minnesoty, Alabamy a New Jersey začaly přicházet zprávy o výskytu Guillain-Berrého syndromu u očkovaných obyvatel, epidemiologové začali usilovat, aby imunizační program zastavili. Potom, co jen z Pittsburghu nahlásili sedm potvrzených případů, program zrušili.
Záhada působení Guillain-Barrého syndromu je o to více zvláštní, že v žádné jiné zemi, kde použili stejnou vakcínu, nezaznamenali nárůst jeho výskytu.
Zdroj: Joseph Heller, Speed Vogel: Nebylo mi do smíchu (No Laughing Matter), 1986Heller, Joseph (born 1923), Jewish-American novelist whose comic absurdist antiwar novel Catch-22 (1961) is a leading example of the black humour movement in American fiction and became a fictional antiwar anthem in the 1960s.
Heller was born in Brooklyn, New York, and was educated at New York University. He flew over 60 missions as a B-25 wing bombardier for the United States Army Air Force in Europe during 1943 and 1944. These combat experiences gave him the background for his fictional airman, Yossarian, the existential hero and moral centre of Heller's fierce satirical depiction of army life in Catch-22. The title of this brilliant satire, in which the real enemy appears to be the commanding officers rather than the opposing army, has passed into the language. With sinister logic, Yossarian, who is trying to get himself removed from action on the grounds of insanity, is told that only madmen want to fly missions, and the fact that he wants to be grounded proves that he is sane, and therefore fit to fly. A Catch-22 situation describes any similar no-win argument.
Heller has also written the novels Something Happened (1974), a study of the fearfulness and anxiety of an American corporation man; Good As Gold (1979); God Knows (1984); Picture This (1988); and Closing Time (1994), a sequel to Catch-22 which depicts a robust but ageing Yossarian and his generation's memories in a collapsing New York in the early 1990s. Heller is also the author of two plays, We Bombed in New Haven (1967) and Catch-22: A Dramatization (1971) as well as several screenplays and an autobiography, No Laughing Matter (1986, with Speed Vogel). Catch-22 became a film in 1970.
Heller in all his works has been preoccupied with the ways in which words are misunderstood and corrupted. His continuing subject beginning with Catch-22 has been to show language as frustrating and undependable in public usage-military, diplomatic, philosophical, religious, political-as his characters try to escape language's traps and inconsistencies to become more human than they are.
(Encyclopedia Encarta)