6] - - -
Postavil jsem se zleva k lůžku a začal s prohlídkou. Mulatka přihlížela z pravé strany a vzrušeně oddechovala. Chtěla zůstat v pokoji, chtěla si tady zřejmě i v noci improvizovat jakési lůžko v kartounem potažené lenošce, která se zpravidla dává k dispozici uzdravujícím se pacientům. Kdykoli jsem byl u Moniky, byla u ní. Nebyli jsme nikdy ani na minutku sami - anebo přece, před koncem - to skoro bylo, jako bychom byli sami.
Z mé prohlídky vyplynulo toto: šlo o normálně vyvinuté, normálně velké děvče jihozápadního evropského typu, s dobrým zdravým svalstvem a štíhlou pravidelnou stavbou kostí. Chrup byl úplný a krásný. Horečka středně vysoká, třicet osm devět, rty a hltan nateklé, i když prozatím jen nepatrně, jazyk potažený, suchý, spojivky zarudlé a silně citlivé na světlo. Proto ty rudé závěsy před okny. Játra byla jen nepodstatně zvětšena, nebyla citlivá na tlak, břicho bylo ale poněkud nadmuté a bolestivé. Choroba už pravděpodobně trvala tři nebo čtyři dny. Tady měla Carolova statistika pravdu. - - -
- - -
Dítě na mě upřeně hledělo a kleslo zase zpět do nízkých nemocničních polštářů. Napěchované prachové polštáře s vyšívanými batistovými povlaky, jež mu dali s sebou do nemocnice, se povalovaly v lenošce, která stála potažená světlým rypsem nebo kartounem v rohu pokoje a o níž jsem se už zmínil.
Panenky očí se leskly, spojivky byly rudé krví, jako to lze občas vidět u pijáků ve stadiu blažené pokročilé opilosti. Nemluvil jsem o tom už jednou? Ale pít! Opilost! Monika toho byla daleka. Ani horečka ji teď neopájela, měla jasnou hlavu a odpovídala francouzsky na mé otázky tak přesně, jak jen mohla. Byla na svůj věk moudrá a snad tušila, oč jde. Mluvení ji už nenamáhalo. Aby se jasněji vyjádřila, nadzvedla se dokonce v polštářích, ještě těsněji si přitáhla k tělu květované pyžamo z krémového šifónu, které bylo stažené u krku zelenou pentličkou. Poněkud příliš tenký krk teď vystupoval jako stonek květiny. Pod jemnou pletí s plavými chloupky bylo vidět krční tepnu, tep byl tvrdý, 125 za minutu, srdce v normálních mezích, silné, jak tomu většinou bývá v tomto kvetoucím věku.
Položila si ruku na čelo, za nímž pociťovala prudké bolesti, a já jsem jí honem naplnil připravený pytlíček kousky ledu, které jsem předtím nadrobno rozdrtil, a pak jsem jí ho přiložil na čelo. K drcení ledu je třeba jisté síly, většinou to člověk nedělá holou rukou, ale používá k tomu dřevěné kladívko. Udělal jsem to ale jakoby nic.
Měl jsem jiné síly, než když jsem vstoupil do místnosti.
7] Mladý kvetoucí člověk. Nemohl jsem doufat, že ho zachráním? Co bylo v lidských silách, mělo se stát. Přesto jsem se ale nemohl věnovat jenom této jediné nemocné. Během dne přivezli ještě dva další případy Y. F., anebo přesněji jeden případ měl Y. F. a druhý muž, který onemocněl za podobných příznaků, jako mají nemocní nakažení Y. F., měl jinou, méně nebezpečnou chorobu.
- - -
I když čas od okamžiku, kdy jsem vstal, až do chvíle, kdy jsem se dostal na chodbu k nemocničnímu pokoji, byl krátký, přece jen jsem tohle všechno viděl, klid zvířat a klid ostrovního světa a břidlicově modré, tiše se vzdouvající moře, domy v přístavu, řetěz ostrovů v mlhavé dáli - tušil jsem, že se musím připravit na strašný okamžik?
10] - - -Pohled na Moniku teď ráno nebyl o nic méně hrozný než pohled na kopáče průplavu onemocnělého na Y. F. Ale co říkám? Byl příšernější než smrt. Slova selhávají.
Děvče mělo za sebou známé krátké intermezzo dramaticky vystupňované nemoci Y. F., v němž téměř u všech případů horečka ustoupí na (bohužel jen) krátkou dobu, bolesti se zdánlivě zmírní, jako na výsměch se vrátí jasné vědomí a teplota klesne. Nebe přijímá dík. Neboť pacient se domnívá, že je zachráněn.
To byl ten okamžik, kdy po mně natáhla paže. Domnívala se, že se uzdravila, byla srdcem u matky, u přítelkyní z penzionátu, u svých panenek, kdo to ví? Kdo může vysvětlit impulzívní gesto? Myslela na svou pošetilou, opičí láskou milující matku, z jejíž náruče ji museli před několika dny násilím vyrvat? Anebo se chtěla upnout na mě, důvěřujíc v mou pomoc? Neboť když jsem se objevil, nastal náhlý obrat k lepšímu.
Bohužel příliš náhlý a příliš krátký. Běh přírody byl příliš ďábelský. Horečka teď zase nezadržitelně stoupala. Vystoupila nad čtyřicet. Bolesti začaly znovu.
Když jsem viděl sloupec rtuti nad červenou čárou, která označuje čtyřicet stupňů, tu jsem věděl, že se už nedá doufat v nic - než v zázrak.
Ale věřit teď v zázraky, když to člověk po celý život nedokázal? Vždyť jsem věděl, vždyť jsem se tomu naučil a nezapomněl jsem, jak probíhá typická Y. F. a jak se na ni umírá. A přece jsem tomu teď nechtěl věřit. Namísto k vědě jsem se, a nebyl jsem první ani poslední, uchýlil k dětinské víře. Ale již se dostavilo první zvracení, které obsahovalo jen vodu. Dítě to nechápalo. Před chvilinkou si proti ošklivému zápachu z úst vzalo mentolové pastilky a teď jí stoupala do krku čirá tekutina se silným mentolovým zápachem. Nechtěla zvracet, bránila se tomu, styděla se, protože byla dobře vychovaná, před chůvou i - přede mnou. Měla sotva minutku klid. Stará mulatka jí ještě zcela neosušila hedvábným kapesníčkem nápadně bledé rty, které se odrážely od kanárkově žlutého obličejíčku, a dráždění k dávení začalo znovu. Ne! Ne! Ne! Chtěla zhluboka dýchat a odpočinout si, zchvácena dosud nikdy nepociťovanou bolestivou malátností. Nebylo jí to dopřáno. Do zvratků se brzy mísily také žilky krve, potom černé drobty a po krátké chvíli jsem viděl, že zvrací téměř čistou krev.
Nemohla bědovat, jenom sténala, aniž přitom dokázala tvořit slova. Kdo by také mohl s krvácejícím oteklým jazykem tvořit slova?
Udělal jsem to, co mi primář lazaretu včera naznačil jako pomoc, jako terapii. Tato terapie mohla ale jenom mírnit, nikoli pomáhat. Byl bych šťastný, kdyby byla aspoň mírnila. Ale ani tomu jsem nemohl věřit.
Každé dosud ne zcela okoralé srdce by bolelo, kdyby vidělo takhle trpět i podlého ďábla, například takového Solimana, jako teď toto kvetoucí, půvabné, nevinné dětské stvoření. Zaťal jsem zuby. Na ustrašené zoufalé pohledy ztracené bytosti jsem odpovídal úsměvem, který měl vyzařovat útěchu, ale který byl jen ošklivou šklebivou grimasou.
Protože šlo o jed, jenž pronikl do krve, bylo třeba dbát o důkladné promývání ledvin a vylučování moči. Proti zvracení bylo třeba postupovat sérem? Nebo lékem? Ne, jenom horizontální polohou těla. To byla ona terapie! A i když se tělo na lůžku svíjelo v křečích, i když se stále znovu vzpínalo novým dávením, držel jsem jemně dítě ve vychvalované, jedině správné horizontální poloze. Jaký výsměch! Y. F. s dvaačtyřiceti stupni teploty - a hlavní pomocí má být horizontální poloha těla a polykání kousků ledu!
Domlouval jsem jemně dítěti. Nešetřil jsem sliby, o nichž jsem věděl, že jsou plané. Mulatka, jejíž barva obličeje při těchto hrůzných dojmech tak zbledla, jak je jen u barevné ženy možné, nechtěla dítě opustit. Vytlačil jsem ji ze dveří a hnal jsem ji do nemocniční kuchyně, aby přinesla chlazenou limonádu. V kuchyni byly k tomu účelu připraveny nádoby s dvojitými stěnami, v jejichž meziprostoru byl nadrobno rozdrcený led. Vždyť to nebyl ani první, ani poslední případ toho druhu. Dítě limonádu nechtělo. Poslal jsem chůvu, která si ještě ani pořádně nevydechla, zase dolů a nechal přinést šampaňské ze soukromého sklepa ředitelova a kapesním nožem jsem prořízl drát, který zajišťoval zátku. Šampaňské nechutnalo dítěti stejně tak jako limonáda. Možná že kysličník uhličitý v šampaňském a kyselina citrónová v limonádě dráždily zanícené otevřené stěny úst, jícnu a žaludku. Chůva musela ještě jednou dolů. Vrčela a nenávistně na mě pohlédla hnědýma psíma očima. Tentokrát jsem nechal přinést ovocnou zmrzlinu a trpělivě jsem ji dítěti podával sám, protože jsem musel vzít lžíci nešikovné chůvě z rukou. Pokoušel jsem se jí podávat zmrzlinu tak, aby se lžička pokud možno nedotkla ani rtů, ani oteklého jazyka.
Volali mě k druhému nemocnému, ke kopáči, kterému se teď vedlo o něco lépe, ale pořád ještě dost bídně. Nešel jsem. Přišel March a chtěl mě doprovodit ke snídani, odmítl jsem. Odešel a přišel potom (ten dětina!) zase s ovocem a s čistě vypraným kapesníkem. Poslal jsem ho pryč. Nemyslel jsem na nic a nemohl jsem myslet na nic než na to malé stvoření, jehož ručky a nožky byly na dotek chladné, ačkoli horečka ještě pořád stoupala. Přes třiačtyřicet stupňů.
Zdálo se že malá Portugalka si něco přeje. Mulatka ani já jsem nerozuměli namáhavě vypravovaným slovům, která vytvářel krvácející jazyk při ustavičném dávení a zvracení. Barevná žena pověsila dítěti na krček svůj stříbrný růženec a k tomu ještě vzácný perlový náhrdelník paní matky, šperk, který hloupá, nerozumná matka dala oběti své opičí lásky s sebou do lazaretu. Ale nic z toho si dítě nepřálo. Poslední přání - a nesplnitelné jako všechna opravdová přání!
A nebo tomu tak není?
11] My, to znamená mulatka, bývalá chůva Portugalky, a já jako lékař jsme dlouho nechápali, co ono těžce vykoktané slovo znamená. Konečně jsme pochopili. Znamená víno. Trvalo to jenom okamžik a já jsem obstaral namísto šampaňského láhev jemného zlatožlutého vína. Ale jenom zavrtěla hlavičkou, namáhavě zvracela a už napůl v bezvědomí opakovala své přání zmírajícím hlasem. Konečně jsme porozuměli. Chtěla vinné hrozny. Je možné, že šťáva čerstvě vylisovaných hroznů byla nadevšechno jemná, sladká a hebká pro její jazyk zbavený kůže - anebo také proto, že si to teď tak představovala? Proč také ne? Třeba ji ve švýcarském ústavu , když onemocněla nevinným nachlazením, napájeli šťávou vylisovanou z čerstvě natrhaných hroznů, kterým se ve slunných částech Švýcarska, obzvláště v kantonu Waadt, dobře daří. Ale tady, téměř pod rovníkem?
Ale že by bylo úplně nemožné sehnat takové ovoce? - - -
- - -
Beznaděj a lékař - to ani Bůh nedokáže zrýmovat, řekl jsem kdysi. Ale teď jsem se ve svém zoufalství upnul k tomu, že "u Boha" musí být východisko, násilný počin, něco obrovského, co pohne světem - pro její záchranu. Pošetilost! Bláhovost! Byl to jen pocit velikášství, vyvolaný ve mně zoufalstvím, víc nic. Teploměr jsme mohli rozbít o hranu stolku, horečka zůstala. Dívali jsme se a mlčeli.
Přišel Walter a jen to, že stál tady u ní, mi dodávalo jiskřičku naděje. Nevzhlížel jsem k němu vždycky právem, nepřisuzoval jsem mu síly, které jsem sám od sebe neočekával? On byl pro mě evropským typem geniálně praktického člověka vzdorujícího životu, nesentimentálního, ale obětavého a humánního, byl spíše ne já přirozeným jasným lidským rozumem, souborem veškerého lékařského vědění a umění. Představoval jasného, vrtkavosti přírody ovládajícího ducha, ingénium velkého lékaře. Ale teď jenom zanesl čtyřbarevnou tužkou - jako levák psal nejraději levou rukou - teplotu červeným písmem a puls modrým písmem do dekursu. A zatímco obě linie vyznačovaly rytmicky členěné kontury vzestupné vlnovky, klesala křivka vylučování moči, zanesená černou barvou, s každým novým záznamem hlouběji a hlouběji.
Otrava stoupala. Detoxikace klesala. Byla zaznamenána černými liniemi. Jako prst směřující dolů ukazovala do hlubin.
Jednou večer v ty dny (nakonec jsem už nevěděl, jak dlouho tento stav trval a zda vzlykání a dávení, horečka a rozklad trvaly tři hodiny nebo tři dny), jednou večer v ty dny se mě zeptal Walter, zda už jsem udělal obvyklou krevní zkoušku. Krevní zkoušku? Co by byla platná? K čemu ji tedy dělat? Jen kvůli vědění? Jen kvůli klinickovědecké přesnosti? Já jsem měl bodnout do paže člověka, kterého jsem miloval více než sebe? Ano, dokonce i teď, kdy příznaky smrti už byly nezvratné a kdysi tak roztomilý, teď příšerně ošklivý obličej přijal výraz ztrhané jedovatě žluté masky a jenom hedvábné plavé vlasy připomínaly Moniku prvního dne - všechno ostatní bylo propastně ošklivé, odpudivé, odporné, popraskané, krvavými příškvary pokryté okraje rtů, oloupaný jazyk, oteklé krvácející dásně, ústní otvor, který zel u ustavičně vzlykající nemocné jako u mrtvoly, na tomto zjevu už nebylo nic líbezného, nic hodného zbožňování - nebyl to už myslící člověk, utrpení bylo tupé, beze slov, hrůzný jev, vzlykání nebyl výrazem vědomých útrap, ale jen pasivním reflexem nervu vagu, který byl přecitlivělý toxinem Y. F., a přece i teď, kdy bylo všechno takové, jak to klinicky muselo být - nasadil jsem sice podle příkazu lancetu, abych odebral trochu krve, vyzval jsem chůvu, aby stiskla šafránově žlutou hubenou paži nad loketní jamkou a pod ní, aby se nahromadilo trochu krve v místě vpichu -, ale nepřitlačil jsem. Nevpíchl jsem.
Jen kvůli zdání jsem podváděl. Vzal jsem malinkou kapku krve, která vytryskla z dásně, a rozdělil ji na skleněné destičce, abych mohl Walterovi ukázat "jakoby preparát".
Večer toho dne si Monika často sahala na krk, brzy levou, brzy zase pravou rukou a chroptěla, jako by se dusila. Ošetřovatelky sňaly drahocenný perlový náhrdelník z krčku dítěte a obojí očistily teplou vodou, napřed krk, potom náhrdelník, a pak jej zase vrátily na krk.
Měl velikou cenu, byl pravý.
Vzpomínám si, že jsem ve svém dřívějším životě kdysi nazval peníze pramedicínou.
Byl to jiný člověk, kdo to řekl. Jiná duše, která tomu věřila.
Chci ještě něco říci, protože jsem přislíbil, že budu naprosto upřímný. Tak upřímný, jak jen dokáže být lidský duch prolhaný od narození.
12] Tato podrobnost spočívala v podstatě ve zcela podružné věci. Uvádím ji tu spíše pro úplnost.
Mnoho lékařů doporučuje při krvácení sliznic, a v tomto případě z úst, jícnu, žaludku a střev, aplikaci extraktu z kůry nadledvin. Abych se pokusil o vše, dal jsem si přinést tento preparát z lékárny lazaretu. Naplnil jsem obvyklou injekční stříkačku bezbarvou čirou tekutinou. Injekční stříkačku s jehlou směrem ven a nahoru jsem položil na noční stolek a začal jsem čistit místo vpichu.
V tom okamžiku příšerné vzlykání ubohého děvčete zesílilo. Všechno jiné bych snesl snáze, dokonce i nejpronikavější křik a nejzuřivější zmítání. Jen ne tento monotónní bezduchý vzlykot. Nedokázal jsem jej už déle snášet.
Pohladil jsem dítě po vlasech, podal jsem mu trochu rozteklé nažloutlé vanilkové zmrzliny, která zase odtékala z koutků úst smíšena s krvavou pěnou. Zbytečná námaha, zbytečné trápení.
Uznával jsem, že je všechno ztraceno. Viděl jsem ještě něco jiného. Sestra v lékárně, která tam pracovala, protože lékárna neměla lékárníka, rozluštila nesprávně mé písmo a připravila desetkrát silnější roztok a tuto abnormálně silnou koncentraci vyznačila svědomitě na lahvičce vykřičníkem. Okamžitě jsem smrtelnou dávku zase vystříkl injekční jehlou do vzduchu, a protože jsem nebyl dost opatrný, potřísnila jedna kapička nálepku, takže černé písmo sestry z lékárny se rozmazalo. Nula po desetinné čárce navíc či ne - to už se nedalo rozeznat. Dobrý jed - anebo bezmocný lék?
- - -
Když jsem roztok správně zředil, nebylo už možno nahmatat tep. Injekce teď byla zřejmě zbytečná, a tak jsem od ní úplně upustil. Dítě ještě žilo mnoho hodin, protože bylo mladé a nebylo nikdy vážně nemocné - přišlo do C. ke svým rodičům nezlomené ani na duchu, ani na těle. Bylo třeba mnoho hodin působení jedu prostřednictvím Y. F., než se tělo a duch mladé Portugalky zlomily. Seděl jsem u toho a díval se na ni. Dusil jsem v sobě vůli jednat, něco dělat. Složil jsem ruce do klína. Nikoli na čelo umírající, nikoli na chorobně nadmuté žluté břicho. Nebyl bych mohl od své nebožky ženy i od ní, aniž jsem udělal to, co jsem udělal?
Proč ještě bodat do člověka, který od prvního dne života je v biologickém sestupu, který od nejranějšího mládí vadne a umírá? Proč vraždit, proč způsobovat člověku utrpení? Nedělej to! Neboť všechny poklady Golkondy za to nestojí.
Vraždit má nemilosrdná příroda nebo Bůh. Stůj u toho, báječný lékaři Georgu Lethame, okouzlující, vroucně milovaný synu a manželi. Sepni ruce a mlč! Zoufej, mlč a zemři! Všechno je, jak to je. Nemodlíš se už, protože to nedokážeš a nikdo ti nepomůže. Proč tedy potom prosit o soucit? Nač ty hloupé slzy, které stékají staré mulatce ze zarudlých očí přes sametové hnědé stařecké tváře?
- - -
Copak znamenala ta malá Portugalka pro běh světa? Čím byla v postupu naší hrdé vědecké výpravy? Ničím více ani méně, než byla Ruru, hodný pes, který mého otce následoval do končin severního pólu.
Chtěl jsem, musel jsem najít smysl ve svém životě. Tušil jsem jej přece, věřil jsem, že jej najdu, že musí být možno jej zachytit, a přece jsem šel němý, se sklopenou hlavou, zaťatými zuby, ano; tak tomu bylo, skřípal jsem zuby a vytratil jsem se, jako to dělal vždycky můj otec v kritických okamžicích svého pozdějšího života. Tak jsem zmizel z pokoje zemřelé, naplněného tupým vytím staré chůvy, a zanechal tam zvířecky (ale právě jen jako truchlící primitivní barevný člověk) křičící a vyjící mulatku s mrtvým dítětem, aby je důstojně oblékla k poslednímu odpočinku.
Krátce poté mě potkal duchovní. Pohlédl na mě a já jsem přikývl. Pohlédl jsem na něho a on zavrtěl hlavou a usmál se. On se věnoval s obzvláštní láskou péči o starého dělníka. A teď to vypadalo, že ten je na nejlepší cestě k uzdravení! Ano, důstojný pán měl dobré spojení s vládcem světa tam nahoře a to se projevilo v jeho "šťastné ruce". Dělník zůstal naživu! Jaké štěstí! Tak mohl bezdětný, ve svých čtyřiatřiceti letech již senilní proletář opustit za jeden až dva týdny lazaret, sice bledý, ale vyléčený, odsouzený k lehké dietě a s výzvou, aby se zotavil a šetřil. Ano, lehká dieta, když ani neměl dost suchých chlebových kůrek, aby zachránil hubené tělo před smrtí hladem, ani střechu nad střapatou hlavou, aby ji chránil před nadcházejícími tropickými dešti - lhostejno, lhostejno! Musel být vrácen lidstvu a ona ... ona!
Zdroj: Ernst Weiss: Georg Letham, lékař a vrah. Z německého originálu Georg Letham, Arzt und Mörder, 1931, 1959, 1982. Přeložil Rudolf Toman. Klub čtenářů, Odeon, Praha 1985