Když už se Rebeca vyléčila ze zlozvyku jíst hlínu a začala spávat spolu s ostatními dětmi, Indiánka, která s nimi spala, se jedné noci náhodou probudila a zaslechla z kouta podivný přerušovaný zvuk. Polekaně se posadila v domnění, že do pokoje vniklo nějaké zvíře, a uviděla Rebecu v houpací židli, jak cucá prst a oči jí ve tmě svítí jako kočce. Visitación, oněmělá hrůzou a zdrcená svým neblahým osudem, v nich rozpoznala příznak choroby, která jejího bratra a ji kdysi donutila navždy opustit tisícileté království, v němž bývali knížaty. Byla to nespavá nemoc.
Indián Cataure zmizel ještě před úsvitem z domu. Jeho sestra tu zůstala, poněvadž její srdce, odevzdané do vůle osudu, jí říkalo, že ona smrtící choroba by ji stejně pronásledovala až do nejzazších končin světa. Nikdo však nechápal, co ji tak znepokojilo. "Tím líp, když nebudeme spát, " mínil José Arcadio Buendía dobromyslně. "Aspoň budeme mít víc ze života." Indiánka jim však vysvětlila, že nejstrašnější na celé nemoci není to, že člověk nemůže spát," poněvadž tělo necítí žádnou únavu, nýbrž její neúprosný postup k něčemu vážnějšímu: ke ztrátě paměti. Zdůraznila jim, že když si nemocný zvykne bdít, začnou se mu z paměti vytrácet vzpomínky na dětství, potom jména a významy věcí a nakonec totožnost různých osob, a dokonce i vědomí vlastního já, až se promění v hlupáka bez minulosti. José Arcadio Buendía se mohl samým smíchem potrhat a pomyslil si, že běží o jednu z nesčetných nemocí zplozených indiánskou pověrčivostí. Úrsula však z opatrnosti Rebecu přece jen uložila zvlášť od ostatních dětí.
Několik týdnů nato, když už se zdálo, že se Visitación uklidnila, převracel se José Arcadio Buendía jedné noci na posteli a nemohl spát. Úrsula, která už také byla vzhůru, se ho zeptala, co mu je, a manžel jí odpověděl: "Zas už myslím na Prudencia Aguilara." Nezamhouřili oko ani na minutu, příštího dne si však případali tak svěží, že na zlou noc úplně zapomněli. Při obědě Aureliano udiveně poznamenal, že se cítí velice dobře, i když celou noc strávil v laboratoři a zlatil sponu, kterou hodlal dát Úrsule k narozeninám. Znepokojilo je to až třetí den, když ulehli a zjistili, že vůbec nejsou ospalí, a pak si uvědomili, že už nespí déle než padesát hodin.
"Děti jsou vzhůru taky," řekla Indiánka se svou odevzdaností do vůle osudu. "Jakmile je nemoc jednou v domě, nikdo jí neunikne."
Opravdu dostali nespavou nemoc. Úrsula, která od své matky znala léčivé vlastnosti různých bylin, připravila odvar z oměje a dala jim ho vypít, usnout se jim však přesto nepodařilo a po celý den snili s otevřenýma očima. V onom stavu obluzené jasnozřivosti zahlédali nejen postavy ze svých vlastních snů, ale viděli i postavy, o nichž se zdálo druhým. Jako kdyby se celý dům naráz naplnil návštěvníky: Rebeca seděla v rohu kuchyně na své houpací židli a zdálo se jí, že jakýsi muž, který se jí velice podobá, v bílém plátěném obleku a s límcem zapjatým na zlatý knoflík, jí přináší kytici růží. Doprovázela ho žena s jemnýma rukama, která jednu květinu vytáhla a zastrčila ji dívce do vlasů. Úrsula pochopila, že to jsou Rebečini rodiče, ať se však sebevíc snažila na ně upamatovat, jenom se utvrdila v jistotě, že je nikdy v životě neviděla. Dík neopatrnosti, kterou si José Arcadio Buendía nikdy neprominul, se zatím po celé osadě dál prodávala karamelová zvířátka od nich z domu. Děti i dospělí nadšeně cucali sladké zelené kohoutky, výtečné růžové ryby a křehké žluté koníky, nakažené nespavostí, a v pondělí ráno byla vzhůru celá vesnice. Zpočátku to nikomu nedělalo starosti; naopak byli rádi, že nemusí spát, poněvadž v té době bylo v Macondu tolik práce, že jim čas sotva postačoval. Pracovali tak vytrvale, že zanedlouho už neměli co dělat, a ve tři hodiny ráno tu seděli se založenýma rukama a počítali, z kolika not se skládá valčík hracích hodin. Ti, kteří chtěli spát, ne snad z únavy, ale z touhy po snech, hledali nejrůznější způsoby, jak se unavit. Scházeli se a vedli nekonečné hovory, rodiny a hodiny opakovali stále tytéž vtipy a dováděli až k úplné nesmyslnosti vyprávění o kapounovi, onu nekonečnou hru, při níž se vypravěč ptá ostatních, zda chtějí, aby jim vypravoval o kapounovi, a když odpovědí, že ano, vyprávěč prohlásí, že je přece nežádal, aby řekli, že ano, nýbrž zda chtějí, aby jim vypravoval o kapounovi, a když odpovědí, že ne, vyprávěč prohlásí, že je přece nežádal, aby řekli, že ne, nýbrž zda chtějí, aby jim vypravoval o kapounovi, a když mlčí, vyprávěč prohlásí, že je přece nežádal aby mlčeli, nýbrž, zda chtějí, aby jim vypravoval o kapounovi, a nikdo nemůže jít pryč, poněvadž to by vyprávěč prohlásil, že je přece nežádal, aby šli pryč, nýbrž zda chtějí, aby jim vypravoval o kapounovi, a tak pořád dál v bludném kruhu, který trval celé noci.
Když si José Arcadio Buendía uvědomil, že nemoc zachvátila celé městečko, sezval k sobě hlavy rodin, vysvětlil jim všecko, co o nespavé nemoci věděl, a dohodli se na opatřeních, jež měla zabránit, aby se pohroma nerozšířila do ostatních osad na bařině. Odvázali kozlům zvonky, které dostávali od Arabů výměnou za papoušky, a umístili je na okraji městečka k použití všem, kteří by nedbali rad a proseb hlídek a chtěli by obec přece jen navštívit. Každý cizinec, který v té době procházel macondskými ulicemi, musel mít zvonek a zvonit, aby nemocní věděli, že je zdráv. Po dobu své přítomnosti v osadě nesměl nic jíst ani pít, neboť nebylo pochyb o tom, že choroba se přenáší jedině ústy a všecky potraviny a nápoje že obsahují nákazu. Díky tomu se nemoc podařilo udržet v hranicích osady. Karanténa byla tak účinná, že onen stav nouze jim časem začal připadat přirozený a zařídili si život tak, že jejich práce znovu nabyla pravidelnosti a se zbytečným zvykem spát už si nikdo nedělal těžkou hlavu.
Postup, kterým se pak po několik měsíců chránili proti selhávání paměti, vymyslil Aureliano. Objevil ho náhodou. Jako jeden z prvních postižených byl s nespavou nemocí důvěrně obeznámen, a za ten čas se dokonale vyučil zlatotepectví. Jedenkrát hledal malou podložku, které užíval k tepání kovů, a nevzpomněl si, jak se jmenuje. Otec mu to jméno řekl: "kovadlinka". Aureliano je napsalna kousek papíru, arabskou gumou ho přilepil na spodní část podložky a byl si jist, že slovo kovadlinka v budoucnu už nezapomene. Neuvědomil si, že právě to je první známka zapomnění, poněvadž jméno té věci se obtížně pamatovalo. Několik dní nato však zjistil, že se mu jen stěží vybavují málem všecky věci v laboratoři. Označil je tedy jmény, takže mu stačilo přečíst si příslušný nápis a věděl, oč jde. Když se mu otec znepokojeně svěřil, že zapomíná i ty nejhlubší zážitky z dětství, Aureliano mu vysvětlil svou metodu a José Arcadio Buendía ji uplatnil po celém domě, aby ji později prosadil po celém městečku. Yzopovým barvivem označil každou věc jejím jménem: stůl, židle, hodiny, dveře, stěna, postel, kastrol. Potom šel do ohrady a popsal zvířata i rostliny: kráva, koza, prase, slepice, maniok, malanga, banánovník. Jak však rozvažoval nekonečné možnosti zapomínání, postupně pochopil, že by mohl nastat den, kdy by jednotlivé věci podle nadpisů sice rozpoznali, nevěděli by však, k čemu slouží. Začal proto být zevrubnější. Nápis, který pověsil na šíji krávě, byl příkladnou ukázkou toho, jak obyvatelé Maconda hodlají bojovat proti ztrátě paměti. Tohle je kráva, každé ráno je třeba ji podojit, aby dala mléko, a mléko je třeba svařit, smíchat s kávou a udělat bílou kávu. A tak tu žili uprostřed kluzké skutečnosti, kterou za okamžik zachytili slovy, jež jim však musela neodvolatelně uniknout, jakmile by zapomněli, co znamená které písmeno.
Na cestě do bažiny postavili na okraj městečka nápis Macondo a na hlavní ulici, jenž ohlašoval Bůh je. V každém domě visely nápisy, které jim připomínaly názvy věcí a pocitů. Tento způsob však vyžadoval tolik bdělosti a mravní síly, že mnozí podlehli kouzlu domnělé skutečnosti, kterou si sami vymýšleli a která jim připadala snad méně účelná, ale o to útěšnější. Na rozšíření tohoto klamu měla největší podíl Pilar Ternerová, která se naučila číst z karet minulost, jako z nich dřív čítávala budoucnost. Díky tomuto objevu začali nemocní žít ve světě zbudovaném z nejistých náznaků karet, kde otec byl jakýsi černovlasý muž, jenž se tu objevil kdysi začátkem dubna, matka prostě jen snědá žena, která na levé ruce nosila zlatý prsten, a datum narození se scvrklo na poslední úterý, kdy skřivan zpíval ve vavřínovém listí. Znechucen takovým hledáním útěchy, José Arcadio Buendía se rozhodl postavit paměťový stroj, po kterém toužil kdysi dávno, když si chtěl zapamatovat všecky zázračné vynálezy cikánů. Šlo o to, aby si člověk každého rána mohl od začátku až do konce zopakovat všecky vědomosti, kterých za celý život nabyl. Představoval si takový přístroj jako otáčivý slovník, který by osoba sedící na jeho ose mohla pomocí kliky uvádět do pohybu, takže by se jí v několika málo hodinách vystřídaly před očima všechny nejzákladnější životní pojmy. Stačil už napsat přibližně čtrnáct tisíc štítků, když se na cestě od bažiny, když se na cestě od bažiny objevil směšný stařík se smutným zvonkem spáčů; nesl objemný kufr, převázaný provazem, a před sebou tlačil vozík pokrytý černými hadry. Zamířil přímo k domu Josého Arcadia Buendíi.
Visitación, která mu otvírala, ho nepoznala a pomyslela si, že jim hodlá nejspíš něco prodat, nevěda, že v městečku, které neodvolatelně zapadá do bařin zapomnění, se nic prodat nedá. Byl to vetchý stařec, hlas měl nalomený nejistotou stejně jako oni a jeho ruce jako by pochybovaly o existenci věcí, bylo však zřejmé, že přichází ze světa, kde lidé ještě dovedou spát a paměť jim slouží. José Arcadio Buendía ho našel v obývacím pokoji, jak se ovívá záplatovaným černým kloboukem a se soucitným zaujetím pročítá nápisy přilepené na stěnách. Uvítal ho s halasnou srdečností v obavě, že ho kdysi znával a teď se na něj nemůže upamatovat. Návštěvník však v jeho slovech postřehl neupřímnost. Cítil, že tu na něj zapomněli, ne zapomněním srdce, které lze napravit, ale zapomněním krutějším a neodvolatelným, které velice dobře znal, poněvadž to bylo zapomnění smrti. Pochopil, co se tu stalo, otevřel kufr, nabitý nejroztodivnějšími věcmi, a našel mezi nimi brašnu a množství lahviček. Dal Josému Arcadiu Buendíovi napít jakési světlé tekutiny a tomu svitlo v paměti. Oči se mu zamžily slzami, jak spatřil sama sebe v onom nesmyslném pokoji, kde bylo všecko označeno jménem, zastyděl se při pohledu na vzletné hlouposti napsané na stěnách a v návalu oslnivé radosti poznal příchozího. Byl to Melquíades.
Zatímco Macondo oslavovalo návrat vzpomínek, José Arcadio Buendía a Melquíades křísili své staré přátelství. Cikán hodlal zůstat v Macondu natrvalo. Opravdu už přebýval v krajích smrti, zase se však vrátil, poněvadž nemohl snést jejich samotu. Zavržen vlastním kmenem a za svou věrnost životu potrestán odnětím všech nadpřirozených schopností, rozhodl se utéci do onoho koutu světa, který smrt ještě neobjevila, a věnovat se daguerrotypické laboratoři. José Arcadio Buendía o takovém vynálezu ještě neslyšel; když však spatřil sebe sama a celou rodinu na věčné časy zachycené na desce z měňavého kovu, samým úžasem se nezmohl na jediné slovo. Z oné doby pocházel vybledlý daguerrotyp představující Josého Arcadia Buendíu se zježenými popelavými vlasy, naškrobeným límcem u košile, zapjatým na měděný knoflík, a s užasle slavnostním výrazem, o němž usmátá Úrsula prohlašovala, že tam vypadá jako "ustrašený generál". Onoho průzračného prosincového rána, kdy cikán pořídil jeho daguerrotyp, byl José Arcadio Buendía opravdu ustrašený, poněvadž si myslil, že lidé se postupně opotřebovávají tím, že jejich obraz přechází na kovové desky. Na rozdíl od dřívějška to byla kupodivu Úrsula, jež mu ten nápad vymluvila, stejně jako zapomněla na svou dřívější předpojatost a rozhodla, že Melquíades zůstane u nich, i když nikdy nepřipustila, aby pořídil její daguerrotyp, poněvadž (jak sama doslova prohlásila) nechtěla být pro posměch svým vnukům. Onoho rána oblékla dětem nejlepší šaty, napudrovala jim tváře a dala každému lžíci dýňového sirupu, aby vydržely skoro dvě minuty naprosto nehybně stát před Melquiadesovým honosným fotoaparátem. Na rodinném daguerrotypu, jediném, který kdy existoval, stojí Aureliano, oblečený v černém manšestru, uprostřed mezi Amarantou a Rebecou. Už tenkrát vypadal stejně zasmušile a v očích měl týž jasnozřivý výraz jako o mnoho let později, když stál před popravčí četou. Tenkrát však ještě nepocítil varování osudu. Byl zručným zlatníkem a jeho mistrovské práce si vážili po celé bažině. V dílně, kterou sdílel s Melquiadesovou potřeštěnou laboratoří, bylo sotva slyšet oddechování. Zatímco otec a cikán se hlučně pokoušeli o výklad Nostradamových předpovědí, cinkali lahvičkami a miskami a neustále něco shazovali lokty nebo zas o něco zakopávali, až bylo všude plno rozlitých kyselin a rozsypaného bromidu stříbrného, Aureliano jako by se uchyloval do jiných časů. Ono pohroužení do práce a rozvážnost, s níž pečoval o své zájmy, mu zanedlouho umožnily vydělávat víc peněz než Úrsula s jejími lahodnými karamelovými zvířátky; všecky však udivovalo, že je už hotovým mužem, zřejmě však nepoznal ženu. Opravdu totiž ještě žádnou neměl.
Zdroj: Márquez G. M. Sto roků samoty (Cien anos de soledad). Přeložil V. Medek. Odeon, Praha 1980Román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty by mohl nést podtitul Sága rodu Buendíů, protože zachycuje dějiny šesti generací rodu v rozmezí sta let. Před čtenářem se odvíjí podivuhodný sled obrazů, které líčí opakující se osudy osamělých, hloubavých Aurelianů, činorodých, pošetile umíněných Úrsul nebo vznětlivých, poživačných José Arcadiů. Děj je zasazen do osamělého karibského, napůl fantastického městečka Macondo, které je zpočátku cikánskou osadou, do níž jsou se zpožděním přinášeny báječné vynálezy, a které postupně vzkvétá, ale vzápětí i nezadržitelně upadá ke katastrofickému zničení. Ukázka z první čtvrtiny knihy líčí epidemii neskutečné nespavé nemoci, která připomíná popis fatální familiární insomnie, avšak s uměleckou nadsázkou a poetickou rozbujelostí.
Stručná informace o chorobě:Fatální familiální insomnie (FFI) je onemocnění, které patří mezi prionové spongiformní encefalopatie (vedle Creutzfeldtovy-Jakobovy nemoci [CJD] a Gerstmannova-Sträusslerova-Scheinkerova [GSS] syndromu). Je charakterizovaná ztrátou schopnosti spát a dysautonomií na podkladě selektivní atrofie thalamu s obvykle spongiformními změnami.