Když čelo dítěte, ztýráno rudou mukou,
o neurčitý snů roj bílý žadoní,
tu obě velké sestry, sličné, křehkých rukou
o nehtech stříbřitých, se k němu nakloní.

U okna dokořán pak posadí si dítě,
kde květin směsicí vzduch modrý provívá,
a prsty jemnými mu rozkošně a lítě
vískají těžký vlas, jejž rosa omývá.

Tu slyší zpívati bojácný jejich dech,
v němž voní rostlinný a růžový med dlouhý,
přerýván chvílemi, když sykne na jich rtech
srknutí vlahých slin či rozlíbané touhy.

Řas černých slyší tluk v tišině vůní plné;
až k apatii zpit, ve vlasech ucítí
se suchým praskotem jich sladké prsty mlnné
svým nehtem královským mu vešky vražditi.

Tu víno lenosti se do hlavy mu valí,
jak harmoniky vzdech, jež zešílela snad;
a zlaskán pomalu, hoch cítí v sobě náhlý
stesk pláče bez konce stoupat i umírat.

Překlad S. K. Neumanna

Zdroj:

Karel Čapek: Francouzská poezie nové doby. Československý spisovatel, Praha, 1968

 

Když čelo dítěte při dlouhém usínání
se krčí bázlivě před snem jak před mukou,
tu k jeho loži se dvě velké sestry sklání
s nehtíky ze stříbra, jež svítí na rukou.

A posadí si je u otevřených oken,
kde koupá modrý vzduch svou květinovou směs,
a vjedou prstíky do jeho těžkých loken,
jež kropí drobný déšť, když zachvěje se bez.

A dítě poslouchá zpěv bázlivého dechu,
z nějž voní rostlinný a zlatožlutý med
a který přeruší vždy při kratinkém vzdechu
hvízdnutí drobných slin anebo polibek.

Slyší, jak skládají lem černobrvých víček
ve vonných mlčeních při častém mrkání,
když vraždí malou veš pod nehty královniček
s netečnou rozkoší a bez slitování.

Tu víno Lenosti v něm propuká a vzpění,
vzlyk lkavých harmonik, jež třeští po hráči:
dítě cítí, jak při každém pohlazení
prýští a umírá v něm touha po pláči.

Překlad V. Nezvala

Zdroj:

Arthur Rimbaud: Má bohéma. Československý spisovatel, Praha, 1977