Jenom si nedejte namluvit,
že mor ve městě ustal.
Viděl jsem sám ještě mnoho rakví
vjíždět do brány,
která tam nebyla jediná.

Mor dosud zuří a lékaři
dávají nemoci patrně jiná jména,
aby nevznikla panika.
Je to stále táž smrt,
nic jiného,
a je tak nakažlivá,
že jí neunikne nikdo.

Kdykoliv jsem vyhlédl z okna,
vyhublí koně táhli zlověstný vůz
s vyzáblou rakví.
Jen už tolik nezvoní,
nemalují se kříže na domy
a nevykuřuje jalovcem.

 

Zdroj:

Jaroslav Seifert: Morový sloup, 1981

Seifert, Jaroslav (23. 9. 1901 Praha - 10. 1. 1986 Praha), český básník, první český nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984). Vyšel z dělnického prostředí Prahy-Žižkova. Gymnázium nedostudoval, zvolil dráhu novináře a literáta, Ve 20. letech člen KSČ, redaktor komunistického tisku a avantgardních časopisů. Po vyloučení z KSČ přešel do kulturní rubriky Práva lidu (za německé okupace Národní práce). 1945-49 působil v deníku Práce, současně 1946-48 redigoval časopis Kytice. V 50. letech byl terčem komunistické kritiky. 1969-70 předseda Svazu českých spisovatelů. V 70. letech publikoval v samizdatu. Jeho básnické dílo směřovalo od proletářské bojovnosti (Město v slzách, 1921; Samá láska, 1923) přes poetistické okouzlení moderní civilizací (Na vlnách TSF, 1925) až k písňovému oproštění zralé tvorby, vyjadřující citový vztah k drobným darům života, k domovu a k národní kultuře (Poštovní holub, 1929; Jablko z klína, 1933; Ruce Venušiny, 1936; Vějíř Boženy Němcové, 1940; Světlem oděná, 1940; Kamenný most, 1944). Po 1945 vydal sbírku Přílba hlíny, dále dvě sbírky inspirované obrázky M. Alše a J. lady (Šel malíř chudě do světa, 1949; Chlapec a hvězdy, 1956) a další díla (Píseň o Viktorce, 1950; Maminka, 1954). V 60. letech došlo k proměně Seifertovy poezie: zmizely rýmy, rytmická pravidelnost, verš zdrsněl. V tvorbě přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, zaznívají vzpomínky na dětství, na mladé lásky, zemřelé přátele a dramatické události života (Koncert na ostrově, 1965; Odlévání zvonů, 1967; Halleyova kometa, 1967; Deštník z Piccadilly, 1979; Morový sloup, 1981; Býti básníkem, 1983). Písňová lehkost se prozaizovala a naznačovala i ve výrazu doléhající tíhu života. Autor vzpomínkové knihy Všechny krásy světa (1982).
(Československý biografický slovník, Encyklopedický institut ČSAV, Academia, Praha 1992)