Kapitola první: Ignát Semmelweis. Zachránce matek
IV
Pak ho vyhodili. Breit, který byl již asistentem před Semmelweisem, žádal své místo zpět. Nebyl tak rozrušován pohledem na tolik umírajících žen a neobtěžoval starého Kleina ustavičnými nářky, a ten mu proto rád vyhověl. Semmelweis dostal výpověď. Strávil celou zimu, uče se anglicky; chtěl jeti do Dublinu a do Anglie, aby vyšetřil, proč horečka omladnic v tamějších nemocnicích probíhá o tolik mírněji. Ale pak Breit obdržel profesuru v tubinkách, a Semmelweisovi bylo nabídnuto jeho staré místo. Všichni čekali, že bude příliš hrdý a nepřijme ho, ale Semmelweis neodmítl. Po krátkých prázdninách strávených v Benátkách se vrhl znovu jako bojovný kohout do práce na starém oddělení. Říkal, že návštěva Benátek a prohlídka jejich uměleckých pokladů ho zcela vyléčila ze šílenství vzmáhajícího se ze špinavé práce, které se znovu chopil, a nad neschopností zjistiti příčinu tohoto hromadného umírání. Sotva odložil kabát v pitevně, bylo mu oznámeno, že jeho přítel, patolog Kolletschka, byl právě pohřben - zemřel na otravu krve. Nějaký neopatrný student ho škrábl nožem při pitvě.
Při pitvě!
Počkejte, ukažte mi to - rychle! Semmelweis musí viděti nález o Kolletschkově úmrtí. Ruce se mu třesou, když jej dostane. Ano ... to je ono. Jaký byl hlupák - jaký slepec! Kolletschka zemřel, zraněn nožem v pitevně. Otrava krve. Co jiného je horečka omladnic než otrava krve.
Jak pošetilý byl! Nahlížel přece tak často do zanícených vnitřností mrtvých žen. Ano - jistě je to totéž - není o tom už pochyby. Byla to více než myšlenka, bylo to jako blesk, ten divoký pocit jistoty, který jím prochvíval od hlavy k patě. Rána smeknuvšího se nože dala vzniknouti smrtící nákaze z mrtvoly do těla ubohého Kolletschky. Rána? Ale ovšem! Při každém porodu je přece celé mateřské lůno jedna rána. A mrtvolný jed ...
Jak se jen dostane do matčina těla? Nyní to věděl a chvěl se po celém těle při tomto poznání. On sám a jeho studenti ho tam přinášejí. Měsíc po měsíci vodil své posluchače z pitevny přímo k porodu. Myli si ruce, pravda, ale co ono slabé aroma smrti, které bylo ještě cítit po několika hodinách?
Nebyl on sám, blázen, pyšný na ten umrlčí pach, nechlubil se, jak pilně pracovali v pitevně? Potom s neviditelným jedem na rukou šel on i jeho studenti k rodičkám, aby je vyšetřovali.
On sám je tím vrahem. Mnohem rychleji, než lze vyjádřiti slovy, uvědomil si dosah této strašné, neuvěřitelné pravdy. Tím to je, že Druhé porodní oddělení je bezpečnější.
Porodní babičky nepitvají. Proto tedy umírají nejčastěji dívky v květu mládí, při prvním porodu; jejich porod trvá dlouho a čím je delší, tím častěji jsou vyšetřovány jeho rukama - přinášejícími smrt. Proto tedy matky, které porodily předčasně, někdy dokonce i na cestě do porodnice, byly ve větším bezpečí - nebyly vyšetřovány vůbec.
Semmelweis byl tolik mužem, že si to nezapíral. Sám je vrahem.
V
Kéž bychom dnes, se sedmi tisíci matkami umírajícími za jeden rok, kéž bychom my starší, stojíce tváří v tvář Pearsonovým Střelcům smrti, měli více takových mužů jako byl Semmelweis! Nemysleme však na to ...
Už věděl, jak se věc má, a toto vědomí ho stravovalo. Neomlouval se, že ani neví, že on za to nemůže, nepředstíral si nic, nehloubal o tom, co asi je ten hnilobný smrtící jed. Jsa praktický, dal se do díla.
V květnu 1847, ani dva měsíce po tom, vidím Semmelweise, jak opouští pitevnu - myje si ruce pečlivě mýdlem. Pak je znovu noří do umyvadla naplněného chlorovou vodou. Oplachuje si je tak dlouho, až se to zdá směšné. Drhne je, až jsou celé scvrklé. Stále k nim čichá. konečně je spokojen. o umrlčím pachu není ani stopy. Studenti kolem něho se usmívají, snad i potichu vtipkují. A přece je to veliký okamžik, třebas to vypadá pošetile. Nyní stojí nad svými studenty a přihlíží, jak si i oni myjí ruce v chlorové vodě. Teď, když se na ně Semmelweis dívá, už se nesmějí. V jeho očích se objevuje první záblesk fanatismu - s tím není žertů.
Pak všichni kráčejí podél řad matek v Prvním porodním oddělení. Jako vždy leží zde ženy s tváří strhanou bolestí, a v jejich očích se zračí strach ze smrtící horečky. Ještě nevědí.
V dubnu jich zde zemřelo osmnáct ze sta. Ke konci května zavedl Semmelweis umývání chlorovou vodou. V červnu klesl průměr úmrtnosti na něco málo více než dvě ze sta. Červenec - a ze sta umírá pouze jedna. To bylo ještě méně než v Druhém oddělení. Nyní chápali, jak bylo pošetilé, když se Semmelweisovi smáli. Smýval smrt se svých rukou.
V románě by to byl šťastný konec, a kdyby bylo záleželo jen na těch matkách, Semmelweis by byl prožil klidně zbytek svého života. Ubohé mladé manželky a opuštěné dívky mohly nyní beze strachu přijít do Prvního oddělení, o kterém již teď nikdo netvrdil, že je to vražednické doupě. Ony i jejich manželé, a neměly-li jich, jejich otcové a matky, nepotřebovali se obávat, podaří-li se Semmelweisovi zachránit je od smrti. Všechny by hlasovaly pro to, aby mu byl zvýšen plat a aby dostal profesuru. Ale ve skutečném životě ...
Ve skutečném životě mají slovo profesoři; je zde něco, co se jmenuje organisovaná soustava vědomostí, čistá věda a akademicismus. V tlustých svazcích, ze kterých se lékaři učili porodnictví, na žádné stránce plné nesmyslného žvástu o kruté nevyhnutelnosti atmosféricko-kosmicko-telurických příčin horečky omladnic není ani slova o umývání rukou chlorovou vodou.
A co horšího, Semmelweisovi nebylo ještě ani třicet, byl to pouhý, začínající asistent! Pravda, dokázal s jistotou - po prvé v historii - jak jed otravující krev vniká do zdravých lidí z vnějšku. Ale Semmelweis byl divoch, choval se klukovsky, mluvil hantýrkou, nebylo v něm ani špetky akademické důstojnosti. Profesoři mu říkali "drzý klouček z Budapešti".
Řídě se prostým, zdravým rozumem, ukázal Semmelweis, jak se lze uvarovati smrti zabíjející matky pouhou důkladnou desinfekcí chlorovým vápnem, které si koupíte za pár haléřů v každé drogerii. Dokázal to v dějinách lidstva po prvé. Ale zničiv tuto smrt, zničil ten kousek chlorového vápna také nenapravitelně vše, co si organisovaná věda vymyslila o třiceti neznámých příčinách horečky omladnic a co za tři století uložila do tlustých knih plných krkolomných slov. Zcela jednoduchý způsob, jakým Semmelweis zachránil množství matek v červnu a červenci, byl důkazem, že všichni profesoři a porodníci, kteří si nemyjí ruce v chlorové vodě, nesou odpovědnost. Nejhorší ze všeho bylo, že Semmelweis o tom mluvil bez obalu.
Jaký div, že profesor Klein a jeho učení kolegové přemýšleli, jak ho usadit.
Zdroj: Paul de Kruif. Bojovníci se smrtí (Man against Death). Orbis, Praha 1948